Otázka nevěrohodnosti České televize

V poslední době se objevují v České televizi pořady, které mají vyvrátit její pověst nevěrohodného media. Už nedávný pořad Fokus VM nastolil otázku nevěrohodnosti. Pořad Horizont 24 3.4.2016 otevřel tuto otázku znovu. 

Aby se ovšem nevěrohodnost vyvrátila, je zapotřebí do pořadu pozvat lidi, kteří věrohodnost popírají, diskutovat s nimi a jejich názory vyvrátit. To se ovšem v žádném z pořadů nestalo. Vždy tam byli jen přitakávači, kteří obhajovali věrohodnost ČT jako sjednaní.

Media a svoboda

  Pořadu Horizont Media a svoboda se zúčastnili někdejší pracovníci RFE Eliška Wagnerová a Petr Brod. Petr Brod vysvětlil současný mediální svět plný informací a dezinformací z nichž si těžko vybírat. Na otázku, zda je dnes cenzura, odpověděl, že tzv. kamenná (velká) media dělají tzv. segmentizaci, tedy vybírají některé informace, protože prostě celé toto množství vysílat nelze. To se potom může jevit některým posluchačům jako cenzura, protože tam neobjeví to, co by si přáli. Zde by byla na pana Broda příhodná otázka, co tedy s tím, když se do segmentizace nikdy nedostanou informace jednoho okruhu a jsou tam vždy jen ty, které jsou zřejmě povolené? Jaký je rozdíl oproti cenzuře? Není segmantizace vlastně jen jiný název pro cenzuru? Takovou otázku ovšem nikdo nepoloží.

  Další diskuse, které se zúčastnil i Dr. Jaromír Volek (Reportéři bez hranic), byla, proč lidé nevěří novinářům? Prý je to proto, že význační politici na novináře nadávají a novináři jsou nositeli špatných zpráv. Prý hlavně v době hospodářské krize novináři podporovali nepopulární politická opatření vlády. To je velmi zajímavý názor jasně říkající, že lidé věří spíše politikům než novinářům, což je samozřejmě úsměvné.

  Novináři jsou prý považováni za sluhy mocných, a proto se jim nevěří. Toto tvrzení popírá shora uvedené (politici na novináře nadávají) a navíc neodpovídá našim zkušenostem: lidé nejsou vyloženě proti mocným.

  Marek Wollner (Reportéři ČT) na svém webu neovlivni.cz vydal seznam tzv. ruských webů. Proč se domnívá, že jsou ruské, neřekl. Netvrdím, že Rusové nemají zájem u nás provozovat weby, ale jak se zjistí, který je ruský? Jen proto, že třeba řekne něco příznivého o Putinovi? Nebo, že si dovolí zveřejnit něco kritického o USA? Není celá tato kampaň jen předzvěst zavedení cenzury internetu? Vždyť všechna tato vyjádření jsou hluboce relativní. Kdo bude určovat míru „ruskosti“ webu? Nevíme ani konkrétně, co se panu Wollnerovi na těchto webech nelíbí. Je možno vůbec jen tak vydat nějaký seznam a označit tyto weby za ruské a tím pádem špatné? Není to snad už samo o sobě pomluva alespoň pro některé z nich? Také konkurenční web se takto může zpochybnit. Domnívám se, že jsou to totalitní praktiky (označování nepohodlných osob bez důkazu). Tady už je vidět arogance moci. Proti takovému nařčení se nelze bránit na stejné mediální úrovni.

  Další otázkou je, zda je proruský web automaticky lživý? Je takový Sputnik nepřípustný, když informuje o Rusku? To se nesmí? Vždyť dělá totéž, co kdysi BBC za komunistů, vnáší do mediálního prostoru jiné pohledy, ale hlavně informuje o událostech, které hlavní média „vysegmentovala“.

  Uvedený pořad byl nějak zvláštní i technicky. Obvyklá metoda prezentace otázek diváků běžícím pásem nad obrazem nebyla použita. Dotazy byly na tabuli a celkově nebyly čitelné (vždy jen ten, který byl odpovídán). Jsou snad obavy z toho, že by nepatřičné otázky byly prezentovány divákům a zároveň se dokázalo, že na ně pořad neodpovídá?

  Přece však byla zveřejněna kritická otázka diváka Waltera Wolnera (jediná kritická otázka v celém pořadu): „Pane Brode, co může většina národa dělat proti jednostranně zaměřenému vysílání ČT. Myslím si, že se nejedná o nezávislé medium (lži o Ukrajině, migrační krizi a neustálé napadání prezidenta Zemana). Je to obdobné jako za komunistů?“ Pan Brod odpověděl jen na poslední větu asi ve smyslu, že to v žádném případě není shodné jako za komunistů. Ostatní otázky zůstaly bez odpovědi. Moderátor to ani nevyžadoval. Já bych osobně odpověděl alespoň na tu první otázku: „Nevěřil bych nějakému vysílání, které považuji za jednostranně zaměřené a hledal bych nezávislé informace na internetu“. Když není důvěra v ČT, tak lidé samozřejmě hledají informace na ruských webech, to znamená, že se potom dozví i něco ne zrovna zcela seriosního. Ruské weby jsou přitažlivější o to více, čím více budou pomlouvány a dehonestovány.

Trolling a jiné metody

  Na internetu se prý rozmáhá trolling, tedy znevěrohodňování zpráv lživými informacemi. To prý ČT nedělá. Samozřejmě, neřekl jsem, že ČT je neseriosní a lživé medium. Pochybuji, že má zapotřebí vytvářet vyloženě lživé konstrukce. Orgány řídící ČT mají jiné možnosti než vyloženě lhát a dovolil bych si je nějak shrnout do následujících bodů:

1/ Autocenzura. Reportéři jsou vedeni k určitému smýšlení. Pokud by reportér smýšlel jinak, neposlouchal, brzy by asi musel odejít. Stačí, když jsou takové případy v okolí a člověk se už přizpůsobí.

2/ Tlaky zvenčí. ČT uvedla rozhovor s prezidentem Asadem a už byla kritizována, že nemá politickou zodpovědnost. Proč by měli mít reportéři něco společného s politikou? Mají přece informovat. Ať tedy nějaký politický odpůrce řekne, co bylo na rozhovoru s Asadem špatné, ať vyjádří svůj oponentní názor!

Další jsou metody, které zavádí politickou jednostrannost technicky:

3/ Vynechání a upozaďování kritických zpráv (třeba v pozdních nočních hodinách). Potom lze říci: „Ale vždyť my jsme to uveřejnili!“ Případně se zpráva úplně vynechá. To je případ vynechání (možná upozadění) řádné informace ohledně protestů obyvatel Oděsy, že se dosud nevyšetřil dva roky starý incident upálení asi 30 odpůrců Majdanu. Vysvětlí se to segmentizací?

4/ Nevyrovnaná diskuse. Přelet ruského letadla v blízkosti amerického křižníku je jistě provokace a ČT si pozve do studia odborníky, kteří to potvrdí. Ale není daleko větší provokací cvičení NATO v dohledu ruských přístavů? Nemají Rusové snad právo být nervosní z takového cvičení? Ale to by tam musel být nějaký diskutující, který to řekne. Takový se tam nepozve. To se samozřejmě stávalo v případě kosovské a ukrajinské krize pravidelně.

5/ Řízená diskuse a efekt posledního slova. Předstírání vyrovnanosti může mít mnoho metod. Uvedl bych některé: Do pořadu se pozve osoba mající kritické názory, ale nedá se jí slovo v oblasti, která není přijatelná – tuto metodu ovšem zkušená osoba překoná a určitě svůj názor uplatní. Proto se použije metoda osoby s nízkou úrovní. Obvykle je to nějaký fanatik, který mele dokola svůj názor a snadno se diskredituje sám, nebo je to člověk s nedostatečnou mediální znalostí. Osoba s úrovní se nepozve. Další metodou, při které už jsou použity osoby opravdu vyrovnané, je metoda posledního slova. Zatímco kritik může mluvit a říci svoje názory, velice sofistikovaný obhájce konformních názorů (obvykle se zvučnými tituly) dostane poslední slovo, kde kritika třeba i nepravdivě napadne, dehonestuje, řekne vylhané argumenty, ale na vyvrácení toho už kritik nedostane prostor. Tato metoda se velmi rafinovaně používá v tištěných mediích předstírajících vyrovnanost.

Závěr:

  Ze všeho nejhorší je ovšem tlak, který je na média vykonáván z pozic mocných subjektů a kampaní různých fanatiků. Zde bych se zastal ČT, že tomu nepodléhá zcela, nestala se hlásnou troubou ideologických a aktivistických kampaní. Informace o ukrajinské pilotce Ševčenkové byly sice protiputinovsky zaměřené, ale zatím jsem nezaznamenal nějak velký prostor pro aktivisty usilující o její propuštění. Přece jen zůstává ještě jakýsi zbytek zdravého rozumu, asi nelze zcela věřit neověřeným zprávám, že je nevinná. Ale i tak je jednostrannost pozorovatelná.

  Nevyrovnané chování ČT a jiných hlavních médií v případě uprchlické krize, když jsou tato média zcela na straně příznivců přijímání migrantů a zcela proti vůli většiny obyvatelstva, je varující. Potom se diví, že je mají občané za nevěrohodná. Shora uvedené pořady jsou jen manipulací dokázat nedokazatelné.