Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Levice i pravice ve společnosti bastardů

12. 09. 2016 13:30:00
Politické směry typické pro demokratické období jsou na sestupu a slábnou se slábnutím moci státu a účinnosti demokratických orgánů. Levice a pravice se vztahuje k uzavřenému státu, kde státní moc je dostatečně silná.

Levice a pravice nepřestávají fungovat a jejich soutěž nenabývá podřadného charakteru kvůli nim samotným, ale kvůli vnějšímu světu, kvůli globalizaci a postupnému zařazování našeho národa do otevřeného světa, kde už občané nebudou moci nic prosadit, protože demokracie je záležitostí pouze uzavřeného státního útvaru. Kosmopolité nám lžou, když mluví o svobodě v otevřeném světě. V globálním prostoru není demokracie ani svoboda. Demokracii dělají jen státy a svobodu buď zajišťují, nebo ne. Zvnějšku lze suverenitu států jen omezovat. Cestování není svoboda sama od sebe, je zajištěna vždy jen proto, že státy, které cizinec navštíví, případně v nich pracuje, nějak svobodu zajišťují, ale otevřený svět sám o sobě nic není, nic nezajišťuje, proto též otevřené hranice nic neznamenají než jen to, že se nemusí ukazovat pas.

Kosmopolitismus a omezování suverenity

Kde se vlastně bere současný myšlenkový globalismus a odkud vlastně vychází všechny ty kosmopolitní ideály stavící se proti projevům národní suverenity? Profesor Bělohradský (Právo 13 – 14. srpen 2016) popisuje vznik globálně myslících lidí takto: „Vektorem osvícenecké legislativy je abolicionismus – osvobození každého jednotlivce na místních autoritách, osvobozující vůle přetnout pouta ke všemu co je místní, pokrevní, historicky omezené, co nemůže být vykázáno jako legitimní před tribunálem rozumu a vlastní zkušenosti.“ Dále pan profesor uvažuje: Multikulturalismus je matoucí výraz, v podstatě jde o jakýsi multitradicismus. Pluralita tradic však vede k relativizaci. Kultura potom je vzpourou proti tradici, zaniknou tradice etnik a vytváří jakousi novou globalizovanou kulturu, která je založena na kreolizaci. Tento výraz je jakási bastardizace všech tradic, tedy nikoliv soužití mnoha tradic, ale degradace tradic. Pan profesor pokračuje: „Vzniká jakýsi postmoderní démos – společenství těch, kdo prohlédli relativitu všech tradic a vzbouřili se proti jejich nároku být pány našeho (s)vědomí. Ta vzpoura je nakažlivá a právě nakažlivost vzpoury proti tradicím v pestrém nekonečnu svých potřeb je univerzálním základem západní demokracie.“

K tomu dodávám: I když existovala v západní společnosti vzpoura proti tradici, vždy končila v kultuře, která novou tradici vytvořila a umístila do kolektivu národního nebo státního, do stálého neměnného kolektivu ukořeněného v domově. Tak se to dělo celou historii, vyjma zlomových okamžiků někdejší tvorby evropských etnik po velkém stěhování národů. Kreolizace v Evropě nebyla nutná, kreolizací však vznikla americká tradice, současným lidem blízká, protože je nová, nikoliv proto, že je kreolská (mající smíšený základ). Avšak současná vzpoura má jiný charakter, nemění jen tradici uvnitř svého národního prostoru, ale charakter vzpoury je proti existenci národa samotného (národ sám je tradicí, proti které se vede vzpoura) a nahrazení jej otevřeným světem. Je to vzpoura, která nikdy nebyla, a nelze ji ztotožňovat s předchozími. Prostředím současné vzpoury a rodištěm bastardizace také není (alespoň v Evropě) nějaké výrazné admixture různých tradic na jednom místě, ale světový komunikační prostor, ve kterém se tradice střetávají. Proto kulturní bastardové smýšlí kosmopolitně na rozdíl od produktů vzpour předchozích. Vzpoura má v pozadí hédonický podtext, jde o zbavení se zátěže rodiny, tradic, závazků k domovu a národu, využití volného světa k přemisťování se podle výhody. Vzpoura není pro nikoho jiného než pro jednotlivce samého jako konečný výraz individualismu, je to vzpoura končící „odloučením“ od kolektivu národního a státního, „odloučením“ lidí od sebe (což se projevuje politickou neangažovaností, neschopností se shodnout, rozkladem a nezakládáním rodin, ve svém výsledku nízkou porodností a špatnou výchovou dětí). Tento fenomén je součástí jakéhosi celkového „odloučení od všech jednotlivce přesahujících hodnot“.

Tito „odloučení“ lidé, kteří se zbavili závazků, pohlížející shora na svět jako na počítačovou hru, mohou sice hodnotit svět nezávisle na svém původu a stát se nějakými „nezávislými soudci národů“, „vysokými humanisty“, „bojovníky za lidská práva“, ale jejich životnost je omezená. Taková generace hédonických a nihilistických kulturních bastardů nemůže být základem čehokoliv budoucího, nedokáže se bránit (nemá co bránit) a postupně vymře, částečně fyzicky a částečně zařazením do cizích kultur. Bude tak dlouho „nezávisle“ a „humánně“ posuzovat jevy, až ji převálcují etnika, která se na bastardizaci nepodílela. Bohužel to není jen několik „soudců“, ale celá generace mladých. Současná vzpoura nenese s sebou nový řád, nese jen ideologii. Lidská práva nejsou řád, protože neobsahují povinnosti, nemají systémový charakter, nejsou definována občansky v plné šíři práv a povinností, ale kulturní bastardi si představují, že je budou shora vnucovat a trestat nedodržování, včetně samozřejmě všech projevů, které se jim nelíbí. Pokud už projevili toto chování (viz Dienstbierova radost z toho, že může trestat Babiše za jeho výroky o rómském holocaustu), vidíme, že se opírají o síly nedemokratické, vnější, mocenské, zcela mimo občanskou společnost, a také samozřejmě proti vůli většiny, která chápe, že se jedná o omezování její svobody.

Pro dnešní vzpouru neplatí: „vzpoura bývala univerzálním základem západní demokracie“. Současná vzpoura je proti demokracii jako takové. Minulé vzpoury vedly k nové tradici, která byla vždy založena na státu a identitě s ním, alespoň pro nějakou státotvornou skupinu občanů, ale poprvé v dějinách současná vzpoura vede k escapismu - výstupu z civilizace do nicoty. A tak vektor osvícenecké legislativy - abolicionismus - tak dlouho bouřil proti tradici, až se proměnil ve fenomén „odloučení od všech jednotlivce přesahujících hodnot“. Odvrátit zkázu je možno vzpourou proti kosmopolitismu, tedy tradiční demokratickou vzpourou zakotvenou v národě, vlastně návrat k člověka přesahujícím hodnotám, k rodině, obci, národu a státu (návrat k domovu).

Dnešní kosmopolitní vzpoura proti národu, obci a rodině jako tradici nepřináší žádnou hodnotnou kulturu, ta, která vzniká, nemůže zajistit demokracii, je to kultura světových styků, světového obchodu, světového umění, ale chybí kultura soužití se spoluobčany pod pravidly řádu. V otevřeném světě není řád, prosazují se jen jednotlivé ideologie a zájmy, není ukořenění na místě, a proto chybí sounáležitost s lidmi stejného prostředí a kultury, ztrácí se občanská zodpovědnost - hlavní podmínka vlády občanů. Když není sounáležitost v rámci národního nebo jiného podstatného kolektivu, není dostatečně velká angažovaná státotvorná skupina lidí, nefunguje demokracie; lidé hledají nějakou snadnou metodu vlády, která by je nezatěžovala: buď oligarchu na trůně, nebo nějaká jednoduchá zaškrtávací políčka referend (která znají z křížovek nebo her). To je výsledek sociálního jevu „odloučení“.

Agresivní cizí etnika se nepodřídí ztrátě tradic, na hédonickém základě provedená bastardizace bude obsahovat jen etnika evropská, která složena ze vzájemně „odloučených“ kulturních bastardů, nemajících žádnou emotivní vazbu k domovu a lidem v něm žijícím, se nebudou schopni bránit, protože nebudou mít co bránit, nebudou uznávat žádnou hodnotu, která za obranu stojí. Leda by si náhle uvědomili svoji ztracenou identitu národní a vzpamatovali se. To, zdá se, do nějaké míry se děje (brexit, Polsko, Maďarsko, Trump) za hlasitého pokřiku bastardizovaných kosmopolitů majících strach z přirozených reakcí tradičně založených občanů. Zde je ovšem zapotřebí, aby onen návrat ke starým tradicím nebyl zpátečnickou reakcí a nediskreditoval se starými dogmaty, ale aby vytvořil novou hodnotu (viz moji knihu Návrat k domovu).

Levice

Politická levice je příklad směru, jehož možnosti dělat sociální transfery se vytratily. Dělnická třída ztratila svoje ohraničení a vůbec svůj význam, vzniklo mnoho přechodných stavů směrem k inteligenci a soukromníkům. Levice v podstatě přestala mít možnost někomu brát, aby druhému dávala. Globalizace je hlavní příčinou. Podnikatelé mizí v zahraničí a zanechávají v zemi nezaměstnané v okamžiku, kdy se jim nasadí vyšší daně. Nejsou uzavřené státy, aby bylo možno zachytit zisky zahraničních společnosti a zdanit je. Centra podniků jsou v daňových rájích nebo prostě někde, kde sídlí akcionáři a tam směřují zisky, jejichž jen část lze zdanit ve státě, kde se vytváří. Tím roste v samotné Evropě ekonomický rozdíl v zemích, kde sídlí holdingy a akcionáři, se zeměmi, kde se vyrábí a odkud se zisky získávají (kde se znečišťuje prostředí, ničí silnice, vyčerpává a dostatečně neobnovuje pracovní síla apod.). S tím politická levice nic nenadělá a přizpůsobuje se tomu. Musela by totiž vyjít z globalizace a uzavřít státy. To neudělá a tak jen slibuje na dluh.

Politická levice žije v rozporu: Aby prosadila svoje sociální transfery, potřebuje uzavřený stát a pocit národní sounáležitosti, ale přitom je kosmopolitně zaměřená svojí podstatou. Proto i v levici jsou oba směry – národní a kosmopolitní. Potom také se dělí na klasickou levici, která chce dělat finanční transfery, a proto potřebuje suverénní stát, a na kosmopolitní levicové ideology bojující za lidská práva a svoji vysněnou pseudohumanitu za každou cenu, třeba i za cenu zničení svého státu a národa.

Klasická levice je tedy jaksi „na suchu“, kromě populistických slibů toho opravdu může nabídnout jen velmi málo, obvykle je volena nezodpovědnými občany, které budoucnost státu nezajímá a jsou ochotni jej zadlužovat (po nás potopa). Přesto však tato klasická levice, byť není nacionálně založená, řeší některé důležité věci v rámci budoucnosti státu, ona snad jediná chce svým způsobem řešit nízkou porodnost, zajímá ji budoucnost důchodců a celé státní administrativy, prostě je v některých segmentech zodpovědná.

Kosmopolitní levice je nebezpečná svojí neuskutečnitelnou ideologií marxistického relativismu (rovností všeho se vším), ale hlavně bojem za svoji multikulturní event. multitradiční společnost, která se musí vytvořit násilně třeba i z migrantů. Taková společnost nemůže existovat v demokracii, protože menšiny by byly vždy pod tlakem asimilace a tím likvidace rozrůzněnosti kultur (každý národ vnitřně směřuje k homogenitě, která je příznivým prvkem spolupráce a řízení). Právě proto je trvale rozrůzněná společnost možná jen pod diktátem zvenčí zajišťujícím dostatečné znásilnění většiny hrozbami, ekonomickým tlakem, vydíráním vojenským zásahem nebo přímou diktaturou. Proto vidíme právě ty kulturní bastardy, jako produkty nezájmu o svůj domov, kteří nebudou protestovat proti tomuto nátlakovému a násilnému obrazu světa, protože byli pro něj stvořeni.

Liberální a konzervativní pravice

Liberalismus je jakási redukovaná idea, která staví na volném trhu. Volný trh je přirozený mechanismus, je to soutěž, která je součástí lidské přirozenosti, a proto je trvalá a velmi funkční. Tento přirozený mechanismus dovede nadělat i mnoho špatného v lidských vztazích.

Klasikové se shodují, že liberalismus sám sobě nevytváří morální pravidla. Volný trh je založen spíše na bezohlednosti nebo alespoň na nepříliš mravních zásadách, a tak potřebuje nastavit pravidla odjinud, prostě zvenčí, mimo jeho myšlenkový okruh usměrnit alespoň natolik, aby se jeho nemravnosti nedostaly dál, než musí. Pokud se nechá volně působit, začnou lži reklam pronikat do pravidel řádu, nemravnosti v zájmu větší popularity budou se stále zvyšovat a morálka upadat tak, že nejen vulgarita převládne, ale i násilí a vydírání.

K vytvoření pravidel původně sloužil tradiční řád, tedy pravidla vyšlá z křesťanství a celý státní aparát jeho dodržování vyžadoval. Po postupné degradaci tradičního řádu vzpourou proti tradici je vlastně dost problém zajistit nějakou mravnost. Není se o co opřít, sounáležitost s národem zaniká a tak ani není zájem něco hledat. Kosmopolitně vnucovaná „lidská práva“ nejsou občanskými pravidly (neobsahují zodpovědnost a povinnosti), pohybují se v jiném okruhu a dělají liberálům problémy jen okrajově (když jde třeba o tzv. harašment nebo kvóty na zaměstnávání žen). Při podřízení správnému řádu funguje trh sám o sobě v mnoha oblastech života, rozlišuje schopné jedince od neschopných a představuje možnost takto zachovávat kvalitu lidského rodu výběrem schopnějších.

Dnes ovšem nefunguje nic z těchto biologických a kulturních souvislostí právě proto, že otevřený svět sice slouží trhu jako takovému, ale ničí řád společenstev, ničí nadřízená morální pravidla, protože v otevřeném světě žádná nejsou, světoví oligarchové mající obrovskou moc bez pravidel ji stále více uplatňují uvnitř už hodně oslabených států. V této situaci hovořit o nějakém řádu je vlastně mimo realitu, postupně totiž nebude nikdo, kdo by jej mocensky zajistil.

Liberalismus bez mezí ohraničujících mocenské působení trhu a v globálním prostoru bez omezení silným státem chránícím občany před vlivem silných mezinárodních subjektů a jejich peněz, je vlastně katalyzátorem zhoubných jevů globalizace. Je pouze možnost nějakého omezení konzervativními pravidly, tak jak to bývalo dříve. K tomu je ovšem potřeba alespoň poněkud uzavřený suverénní stát. A v tomto bodě je zapotřebí rozlišit kosmopolitní liberály, kteří se rozešli se státem a národem, chtějí světový trh a jsou natolik nezodpovědní ke společnosti, která je zplodila, že vidí jen vlastní prospěch, a národní liberály, kteří si uvědomují, že poněkud uzavřené hranice jsou zapotřebí v zájmu uchování demokracie a nastolení řádu, který by omezoval zhoubné jevy páchané kapitalismem bez mezí.

Závěr: Dnes nezní otázka, zda socialismus nebo liberalismus. Dnes máme na stole otázku, zda zodpovědnost za stát a jeho budoucnost nebo zda jsou nám bližší kosmopolitní ideologie chtějící nám vnutit svoji vůli – především likvidaci národních společenstev; k tomu využívají všeho, jak socialistických tak liberálních teorií.

Je nutno dodat, že národ je přirozené společenstvo a bez něj není možný trvalý život evropských etnik. To, co zbude z evropských národů, bude nejspíše převálcováno cizími etniky a zanikne především na vymírání a neschopnost se bránit. „Postmoderní démos – společenství těch, kdo prohlédli relativitu všech tradic a vzbouřili se proti jejich nároku být pány našeho (s)vědomí“, je společenství nezodpovědných kosmopolitů, kteří se rozešli nejen s tradicemi, ale s celým domovem a jejich kultura není nic jiného než hédonismus a pseudohumanismus. V politice je tento démos nebezpečný, protože ho už existence národa nezajímá a může tedy přijmout jakékoliv opatření i proti němu. Při volbách si velmi dobře dávejme pozor na ty, kteří patří k tomuto postmodernímu démosu.

Autor: Vlastimil Podracký | pondělí 12.9.2016 13:30 | karma článku: 14.68 | přečteno: 425x

Další články blogera

Vlastimil Podracký

Západ a Východ, Prague Pride

Evropský Západ neztratil svoji někdejší koloniální mesianistickou vizi, že on je nejlepší a prvořadý, ale postupným vývojem odmítl svoji historii kolonizace a ovládání jiných národů, za kterou se neustále omlouvá.

15.8.2017 v 20:00 | Karma článku: 27.99 | Přečteno: 946 | Diskuse

Vlastimil Podracký

Několik vět do prázdna

Jakoby bez souvislosti s dneškem, z lůna dávnověku se vynořil manifest Několik vět 2017. Také rozhovor s Michalem Kocábem na DVtv ukázal, jakoby někteří lidé nepochopili dobu a žili stále ve svém „slavném Listopadu“.

3.7.2017 v 13:30 | Karma článku: 33.33 | Přečteno: 925 | Diskuse

Vlastimil Podracký

Svět podle Putina

Televize Prima pořadem Svět podle Putina dokázala, že žijeme ve svobodné společnosti a nejsme zatím ovládnuti cenzurou, i když jsem slyšel mnoho hlasů proti vysílání tohoto pořadu.

26.6.2017 v 13:30 | Karma článku: 27.42 | Přečteno: 1567 | Diskuse

Vlastimil Podracký

Stát nahrazuje muže

Nikde se více neprojevuje úpadek společnosti než tam, kde jde o rodinu a potomstvo. Návrh, aby muži už nemuseli konat svoji reprodukční povinnost v případě osamělých žen a nahradil je stát umělou inseminací, jsem považoval za vtip

17.6.2017 v 13:30 | Karma článku: 30.15 | Přečteno: 1005 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Luděk Mazurek

Integrace po muslimsku!?

Tzv. „integrace“ muslimských imigrantů už v zemích EU spolkla miliardy a miliardy Euro. A výsledek? Jediné, co se spolehlivě podařilo do Evropy importovat a „integrovat“ je přetrvávající islámský vražedný terorismus a izolovanost.

18.8.2017 v 18:09 | Karma článku: 30.80 | Přečteno: 735 | Diskuse

Karel Trčálek

Islamistický teror je jen kouřová clona

Jestliže je islamistický teror zvěstováním soudného dne, pak nemůže nemít svoji cenu. Oddělila se od Homo sapiens sapinens evoluční vývojová větev, kterou jsou muslimové? Čtěte grafomanské bláboly, budete moudřejší!

18.8.2017 v 17:13 | Karma článku: 12.24 | Přečteno: 778 | Diskuse

Milan Hausner

Na pískovišti, v hospodě i v parlamentu

Kvalita školy se probírá od pískoviště, hospody až po parlament; nyní před volbami budou nepochybně takové diskuze pokračovat a nabývat na síle.

18.8.2017 v 15:50 | Karma článku: 7.40 | Přečteno: 196 | Diskuse

Lubomír Stejskal

I devadesátiletý politik může být modernista

Příkladem budiž současný tuniský prezident Beji Caid Essebsi (*1926). Usiluje o pokrok a rovnost mezi muži a ženami – a dostal se kvůli tomu do kontroverze s některými muslimskými učenci.

18.8.2017 v 15:05 | Karma článku: 11.24 | Přečteno: 166 | Diskuse

Pavel Kovařík

Strážníkem v osmnácti? Kde je problém?

Řady městské policie nově rozšíří mladí rekruti ve věku od osmnácti let. Kritici varují: "Jsou příliš mladí, nezkušení, podléhají emocím" Možná jo, možná ne. Problém vidím jinde. Problém je Škola.

18.8.2017 v 14:33 | Karma článku: 11.05 | Přečteno: 519 | Diskuse
Počet článků 32 Celková karma 29.72 Průměrná čtenost 703

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.