Srpen 1969 – konec nadějí

tlačením demonstrací 21. srpna 1969 skončily veškeré naděje na reformu komunistického režimu v jakékoliv, byť omezené formě. Toto potlačení jen demonstrovalo obrovský tlak Sovětů, kteří se nesmířili s žádným kompromisem

Varující příběh politické korektnosti – cesta do temnot 

  Po březnových hokejových událostech se Sověti velice zlobili především na Dubčeka, že něco takového dovolí a dávali mu za vinu, že dosud se situace nenormalizovala, tedy, že poťouchle a švejkovsky se Sověti ostouzí. Na jedné straně tu byl příklad studentů Zajíce a Palacha, kteří chtěli národ burcovat, aby se nevzdával své svobody, na druhé tlak, aby se této svobody nevyužívalo k ostouzení SSSR. Neřešitelný protismyslný požadavek. Rozporný stav se musel nějak řešit. Jak? Buď bude SSSR tolerantní k podobným projevům a čekat až vyšumí, nebo je prostě nedovolí a mocensky zadusí. Sověti zůstali i v tomto případě věrni své tradici – zadusit.

  Neznali jinou metodu? Pokud dosáhli toho, že tu umístili armádu a základny, stačilo přece dosáhnout nějaké normalizace na úrovni konsenzu, abychom se cítili alespoň uspokojivě komfortně. Proč nebyli mírnější, tolerantnější? Jejich chování, zvláště v r. 1969, i když jejich vůli vykonávali československé loutky, odcizilo český a ruský národ na celou epochu. Věc se nedala nikdy nijak vysvětlit, nelze ji pochopit ani dnes jinak než jako nemyslnou aroganci moci. Pokud se vede diskuse o chování Sovětů, lze pochopit v krajním případě i jejich zásah v r. 1968 (nějaké vojenské strategické důvody), ale nelze pochopit jednání v r. 1969.

  Dubnové plénum ÚV mělo situaci vyřešit. Všichni ve straně, kteří znali celé pozadí, si uvědomovali, že Dubčeka je potřeba vyměnit, situace potřebuje pevnou ruku. Dubček ji nezajistí, je to prostě člověk, který je příliš „lidový“, nedovede jít proti vůli národa, nedovede lidem ani říct, že toto se nesmí. Pro Husáka bylo 156 hlasů z 182. Proti hlasovali fundamentalisté a prosovětští zatvrzelci. Většina reformistů hlasovala pro Husáka. Bylo potřeba zvolit člověka, který dokáže se Sověty lépe jednat a se kterým také Sověti jednat budou. Ale Husák zklamal ty, kteří si mysleli, že dokáže Sověty nějak usmlouvat. Naopak. Začal stále více ustupovat. Už v květnu byl vyloučen ze strany Kriegl (člověk, který odmítl v Moskvě podepsat protokoly o pobytu sovětských vojsk).

  Podle Macháčka (viz 1): „Husák po svém nástupu do čela KSČ působil velmi suverénně a zbraní mu nebyla ani represe, nýbrž vzrůstající strach, apatie a mluvené slovo, které používal jako účelový a taktický prostředek politického zápasu. ..... Navíc pardonoval osoby za předpokladu jejich konformismu a pokání za předchozí „pomýlenost“ za což byl ovšem nejednou kritizován zásadovými straníky... Na druhé straně byl nekompromisní: „Před žádnými nepřátelskými silami, před antisocialistickými silami, před pravičáckými elementy ustupovat nebudeme, Hodili rukavici k zápasu naposledy v březnu, zdvihneme tuto rukavici a povedeme stranu do politického zápasu s těmito silami...““ Husák předstíral nějaký zápas. Zápasit nebylo s kým. Sověti jasně určili, jak to bude. Šlo o to jen s nimi smlouvat.

  (viz 1): „Husák se snažil demonstrovat před Moskvou, že má situaci pevně v rukou a vyzýval k ostražitosti a nekompromisnímu potlačení případných nepokojů. „Divoký západ si z našeho státu dělat nebudeme“ veřejně se vyslovil před výročím 21. srpna s tím, že „v těchto dnech se bude prověřovat každý sám a jaký posudek si napíše, takový bude číst“. Přítomna byla totiž obava, že jinak si Sověti zajistí pořádek sami a on za nezvládnutí situace skončí v politice. V této souvislosti se také diskreditoval Dubček, jenž pod tlakem Husáka a Svobody z titulu předsedy Federálního shromáždění odsouhlasil opatření umožňující perzekuci demonstrujících, kteří nejednou provolávali jeho jméno. Nakonec bylo policejně zadrženo více než 2 400 účastníků protestů, z nichž 80% tvořili osoby mladší 25 let. Celkovou bilanci doplňovalo množství raněných, včetně pěti obětí na životech.“ Zásah byl tedy velmi brutální.

  Následně nastalo korektní „přehodnocení“ (viz 1): „ .... k přehodnocení, včetně zrušení negativního prohlášení předsednictva ÚV KSČ z 21. srpna 1968 (odmítnutí vstupu vojsk), došlo na naléhání sovětské strany v září 1969 a následně se stále více ustupovalo. Vpád cizích vojsk již veřejně nebyl pro Husáka tragickým nedorozuměním, ale nutnou internacionální pomocí proti kontrarevoluci, za kterou ještě „bratrským stranám“ v čele se Sovětským svazem děkoval“. „Tragické nedorozumění“ to bylo ještě rok předtím, ale v této době už to byla „bratrská pomoc“. Jak se vše změnilo! Ptáček zpěváček v kleci korektně zpívá.

  Uvažme ovšem události jednu po druhé: Husák předem mluví o nepokojích, které přijdou. Jak věděl, že přijdou? Samozřejmě, že nějaké nepokoje se daly čekat, ale jak věděl, že budou mít význam? Měl informace od StB? Kolik z toho manipulovala StB a kolik z toho bylo spontánní? Nebo snad přímo KGB? Na jedné straně bylo jistě velmi potřebné demonstrace provést a vyjádřit se proti vpádu vojsk, na druhé to sovětská strana potřebovala, protože chtěla dokázat, že tady byla kontrarevoluce. Konečně chtěla mít nepřítele, do kterého by mohla střílet a prohlásit jej za „kontrarevoluci“. Ale Husák je předešel, střílet přikázal sám. Co tím zachraňoval? Větší masakry?

  Demonstrovat šly převážně „děti“. Jak se toho dosáhlo, kdo to organizoval? Víme, že dnes se musí demonstrace organizovat. Organizace v totalitním režimu? Dodnes nemám představu, jak se to organizovalo mezi mladými lidmi do 25 let. My jsme tenkrát něco tušili, ale v přátelských kroužcích jsme se ujišťovali, že taková demonstrace jen režimu napomůže, nežijeme přece ve svobodném světě, kde mají demonstrace jiný význam. Také se to stalo. Demonstrace byly zneužity k upevnění režimu. Ale o jejich průběhu a organizaci jsem nikde neviděl podrobný rozbor. Tají se to snad ještě dnes? Určitě ovšem jejich podstatná část byla spontánní.

  Nakonec tu máme Husákovo „přehodnocení“. Husák tyto demonstrace potřeboval. Konečně mohl přehodnotit svoje prohlášení z minulého roku. Konečně i on byl pomýlený a tímto se vlastně kál. Kontrarevoluce tu byla, konečně se projevila, ale on nad ní zvítězil. Sověti byli prozíraví a přišli včas, aby nás zachránili před kontrarevolucí. Všecko to, sice velmi trapně, se dalo vysvětlit, hlavně asi v Sovětském svazu samotném.

  Potom nastal režim, který nazýváme normalizací. Musíme si uvědomit podstatu celého paradigmatu, systémovou situaci totalitního režimu. Vše je v rukou vládnoucí kliky, tedy předsednictva Ústředního výboru strany. Není žádná jiná alternativní moc a tlak vykonávají jen příkazy z Moskvy. Nikdo jiný. Hokejové události, když lidé oslavovali vítězství československé reprezentace nad SSSR v hokejovém zápase příliš okatě a dokonce ještě i sdělovací prostředky o tom referovaly s neskrývanou radostí, bylo dáváno za vinu Dubčekovi. Jakoby Dubček mohl za smýšlení lidu. Jakoby on je mohl změnit. Naposledy ještě Dubček mluvil dosti otevřeně a nekritizoval jednání lidí, gratuloval československé reprezentaci k vítězství. To bylo naposledy. Naposledy a navždy. Od dubna byl konec. Dubček dostal poslední výstrahu. Od dubna byl už jen předsedou Národního shromáždění, což byla v totalitě naprosto zanedbatelná funkce, a už šlapal v linii. Nechal odhlasovat v Národním shromáždění řadu opatření proti svobodě slova i jednotlivce. Postupně byl odstaven i on a strávil 20 let v domácím vězení. Na každého odpůrce došlo. I na ty drobné straníky, kteří se zúčastnili „obrodného procesu“.

  Je to varující proces směřující do temnot, jehož metodou je politická korektnost podle mocenského zadání. Podle normálního uvažovaní, které asi zaujme většina současníků, to tak být nemuselo (viz 2), nezískal tím nikdo nic (proč nepřijali Štrougalovu verzi?). Jen jsme 20 let prožili v režimu, který byl už předem zcela jasně neschopný a historicky odepsaný, ruský stát se diskreditoval v celém světě, český a ruský národ se rozeštvaly na celou epochu. Buď to bylo neuvěřitelně hloupé, nebo neuvěřitelně účelové.

  Tuhost režimu dokazuje další příhoda (viz 1): „Na jaře 1972 bylo zastaveno vydávání Svobodových pamětí: Cestami života, které straničtí ideologové a sovětská ambasáda hodnotili jako protistranické a zneužitelné nepřátelskou propagandou, jelikož se jim dostalo chvály v západních i exilových médiích.“ Tak si představme, že ani prezident se nemohl svobodně vyjadřovat (náš současný prezident má k dispozici alespoň soukromou televizi).

Poučení z krizového vývoje

   V prosinci r. 1969 potom vyšla brožurka Poučení z krizového vývoje. Tam už jsou jen floskule a soustava propagandy a lží. Tam už byli obviněni všichni, kdo nějak „selhali“ v komunistickém fundamentu. Už se čekalo jen na prověrky a vyhazovy ze strany. Dalo se jen nějak „stáhnout“ do minisvěta. Všichni věděli, že režim je na hony vzdálen lidské přirozenosti, věděli to i komunisté, věděli, že jeho ideologickou vizi nelze uskutečnit, nebylo za co bojovat, bylo možné pouze přežívat a čekat na konec. Za této situace téměř absolutní nesmyslnosti, nepravdivosti a nereálnosti vykrystalizovali se tito ideologičtí obhájci komunistického režimu:

1/ Nemyslící ideologičtí roboti bez svědomí a humanity, v podstatě mentální zločinci.

2/ Tvořitelé nepřítele, kteří žili ve svém omezeném světě a bojovali proti západním imperialistům a domácím protisocialistickým živlům. Tito, pokud to mysleli vážně, se obvykle zhroutili poznáním reality západní Evropy. Někteří svůj blud nechtěli opustit a fantazírovali.

3/ Zachraňovatelé, kteří pokud mohli něco říci, vyjádřili, že jinak to nejde a že oni prostě jen zachraňují, aby to nebylo horší. Mezi ně patřil asi i Husák.

  Vzepětí lidové vůle a využití chvilkové svobody v r. 1968 bylo přirozeným procesem, v žádném případě to nebyl „krizový vývoj“, byl to vývoj ke svobodě a demokracii, tedy k tomu, co reprezentuje pokrok. Naopak navracení totality byla devoluce do středověkého temna. Krizový vývoj je vždy omezování svobody, nikoliv naopak. A poučení z tohoto vývoje platí obecně, platí s jinými kulisami také pro současný krizový vývoj.

  První dvě skupiny ideologů (ovšem jiných ideologií) existují i dnes, první jsou aktivisté nebojící se násilí a dokonce tvrdící, že diktát je nutný k dosažení cíle - obvykle evropského univerzalismu, multikulturalismu, gendrismu. Druzí vytváří a nadsazují existenci nepřátel prezentovaných jako nacionalisty, komunisty, xenofoby (jak podobné s „kontrarevolucí“!). S postupující totalitou vzniká i třetí skupina, která vytváří z některých sdělovacích prostředků jakési Rudé právo, kde mezi řádky občas propustí pravdivou informaci nebo nechají promluvit nekonformní osobu, prostě něco jakoby „zachraňují“, vytváří zdání svobody a plurality nějakým ústupkem.
  Postupující totalita má svoje zákonitosti, a v rámci lidské přirozenosti se lidé chovají vždy velmi obdobně. Daleko větším poučením než r. 1968 je pro nás dnes r. 1969, protože připomíná svým korektním ustupováním dnešek, kdy se korektnost opakuje třeba mnohem pomaleji a s jinou ideologickou náplní.

  Literatura:

1/ Michal Macháček – Gustáv Husák – Vyšehrad 2017

2/ Lubomír Štrougal – Paměti a úvahy – Epocha 2009