Heimannová: Československo-stát, který zklamal

Shora uvedená kniha vyvolala nesouhlas už ve svém anglickém vydání a nyní vyšla česky. Její obsah je důležitý, protože ovlivňuje americké prostředí, a proto je potřebná alespoň krátká recense postihující záměry autorky.

Vzpomínám na diskusi ohledně anglického textu, která proběhla v ČT s autorkou. Proti autorce seděli naši historici – Rychlík a Pithard (nepamatuji si přesně, zda ještě někdo další). Jestliže i tito univerzalističtí vědci autorku kritizovali za její nepřesnosti, potom asi kniha byla opravdu už v anglické verzi provokativní. Za provokativní ji označili i mnozí jiní včetně tehdejšího konzula ČR v LA. Autorka tvrdí, že českou verzi nepozměnila. O to více jsem si knihu se zájmem přečetl a s podivem jsem zjistil, že kniha samotná je méně provokativní než její název, na rozdíl od dnes vycházejících pomlouvačných děl je věcná bez viditelné propagandy. Proti běžným zvyklostem dobře popisuje Tisův Slovenský stát.

  Ideologickým zadáním díla je odsoudit nacionalismus, tato snaha tvoří „ducha“ celé knihy a v detailech může působit provokativně nebo nespravedlivě. Já jsem ovšem chápal, že to není namířeno proti Českému národu, ale je to univerzalistický názor, který je legitimní, nicméně se tím nevyhne určitým deformacím. Kdo vlastně zklamal? Zklamalo Československo nebo státy okolo něj, které jeho osud určovaly a nedovolily jeho svobodný vývoj? Autorka se snaží dokázat, že za to může český nacionalismus.

    Většinou bych mohl informace v knize pochválit, zaměřím se pouze na kritiku, tedy na to, co považuji za chybné. Z důvodů krátkosti textu nemohu komentovat jednotlivé myšlenky a příběhy, proto se pokusím o celkové hodnocení shrnuté do postojů autorky.

Univerzalismus

  Autorka na začátku výkladu dějin představuje postoje prozrazující univerzalistické přesvědčení neuznávající národy jako útvary potřebné k životu a považující nacionalismus jako zlo. Protože autorka neuznává národy jako hodnotu, nastává, jak uvedu v následujících příkladech, zkreslení výkladu dějinné reality.

  Zdá se, že si dost idealizuje bezprávné postavení Slováků v Uhersku, situaci, kdy neexistovala snad žádná slovenská škola, a Slováky čekalo během několika desetiletí totální pomaďarštění. Nedostatek slovenské inteligence znamenal, že republika vyslala po r. 1918 na Slovensko učitele a úředníky české (kteří učili a mluvili slovensky). Nepochopení, že se tak stalo z nutnosti zachránit vlastně slovenský národ jako takový a přikládání tomuto aktu nějaké postranní myšlenky, opět zkresluje celý obraz.

  Autorka vynechává germanizaci za Rakouska, která probíhala nucením českých dělníků, aby posílali děti do německých škol. Kdo to neudělal, přišel o práci. Germanizace byla i jiného druhu, především diskriminací na úřadech apod. Dnes není korektní o tom mluvit, pamětníci nejsou a dějiny jsou přepisovány především mlčením o těchto skutečnostech. Přitom tato okolnost je velice důležitá v otázce, proč Češi měli z Německé hegemonie strach. Císař nedokázal nebo nechtěl germanizaci zabránit, a Němci měli výhodnější postavení. Autorka o tom samozřejmě nic nepíše, nejspíše si toho nepovšimla opět proto, že národ nemá hodnotu a jeho zachování je zbytečné. Potom je ovšem zbytečné celé české národní obrození. Jestli je opravdu zbytečné, ať i každý posoudí sám a podle toho dá zapravdu autorce nebo ne.

  Autorka chápe situaci po II. světové válce, rozumí příklonu Beneše a většiny obyvatelstva k SSSR v obsahu samotném, jak jej vidím i já: zkušenosti z německé okupace vytvářející pocit fatálního ohrožení z Německa, které se může opakovat a proto je zapotřebí hledání trvalého a spolehlivého spojence, kterému se v zájmu přežití musí ledasco odpustit. Přesto na konci kapitoly o třetí republice si neodpustí obvinit český nacionální šovinismus a politický oportunismus, že je vinen za nastolení komunistického režimu. Jaký šovinismus? Copak obavy z totální likvidace národa je šovinismus?

  A asi by autorka těžko přijala tezi, že nebýt nacistické okupace se všemi jejími jevy a zločiny, nebyl by ani transfer Němců z pohraničí a možná by Československo dnes existovalo jako konsolidovaný stát, ale zcela určitě by nebyl nastolen komunistický režim. Kdo je tedy vinen? Český nacionalismus? Je to nepochopení nebo uplatnění univerzalistického zadání za každou cenu udělat český nacionalismus viníkem téměř všeho.

Nepochopení doby

   Jestliže autorka neustále zdůrazňuje jak čeští poslanci za světové války milovali Rakousko a císaře a jak čeští vojáci s nadšením pro něj umírali, nemajíce ani stínu pochybnosti o tom zda to nebylo předstírané a vynucené v době represí a trestů smrti. Neklade si otázku, že je vlastně podezřelé, že titíž lidé nadšeně vítali republiku a Masaryka. Proč nebojovali za císaře dál a Masaryka neodmítli? Toto „nepochopení doby“ v knize často závěr doprovází, jakoby ti lidé měli za I. světové války v Rakousku svobodu jednání jako v Americe jednadvacátého století. Toto nepochopení pokračuje ohledně německé okupace, kdy naši lidé udávali židy (to je případ lidických žen). Jakoby za přechovávání žida nebyl koncentrák a později smrt!

  Čeští četníci hlídali Romy ve sběrných táborech a je to hodnoceno, jakoby to dělali dobrovolně, nadšeně, snad za vysoký plat a ne v nacistickém režimu, ve kterém jim příkazy dávaly německé orgány, a neuposlechnutí znamenalo jít do ještě horšího tábora.

   Autorka nazývá Tomáše Masaryka zrádcem svého rodného prostředí, které prý bylo německé. Prohlásit Tomášovu matku za Němku je v lepším případě omyl, spíše však vliv jiných, pomlouvačných děl. Autorka viditelně nerozumí poměrům v době Masarykova mládí. Matka Tomáše mluvila německy, aby děti, které navštěvovaly českou školu, se německy naučili, protože bez toho by těžko dosáhli v životě lepšího postavení. Později mluvila česky. Donátoři, kteří mladého Masaryka podporovali, nemuseli být nutně Němci, mnoho Čechů svůj jazyk ani pořádně neznalo a národní obrození bylo především obnova jazyka ve školách a v běžném životě. Matice česká, která zakládala české školy, obzvláště v pohraničí, byla soukromá organizace a musela mít peníze. Musela mít donátory, z nichž mnozí byli i skrytí. Běžný člověk nemohl svoje češství příliš vykřikovat v prostředí, kde vládli Němci svým postavením a penězi a Češi byli diskriminováni.

Plány, které se měly realizovat

  Všichni, byť jen povrchně informovaní, věděli, jaká budoucnost nás čeká v Rakousku, když zvítězí Německo, které už během války Rakousko ovládalo a které nedovolilo císaři Karlovi uzavřít separátní mír se státy Dohody. Němci by vládli a jejich moc v Rakousku by neobyčejně vzrostla. Co čekalo Čechy v takovém případě? Daleko horší germanizace. Příkladem mohl být osud Lužických Srbů a Poláku už v předválečném Německu. 

  Naopak po vítězství Dohody mohlo klidně i Rakousko zůstat, muselo by se změnit. Ale nový císař Karel se tak bál Němců, že se nenechal korunovat v Praze českým králem, jaká by potom asi jeho vláda byla? Mělo smysl s ním nějak počítat? Autorka tyto předpoklady nebere obvykle na zřetel. Ale toto přece také značně ovlivňovalo myšlení lidí a mnoho činů se tím dá vysvětlit normálně a nemusí se to dávat za vinu nějakému českému nacionalismu.

  Autorka sice o německé okupaci píše realisticky, ale plány, které měli nacisté s českým národem, jaksi nebere na zřetel komplexně, zabývá se prozatímními plány. Existovaly přece plány na částečné vyhlazení, částečné vystěhování na Sibiř a částečné poněmčení, které asi mělo zahrnovat většinu Čechů. Přece ve středních Čechách už byl připravován prostor pro německé obyvatelstvo, měla vzniknout jakási enkláva, která se bude rozšiřovat. Germanizace celého života postupovala. Pod německou vládu se postupně dostávalo všechno: kultura, sport, průmysl, germanizace nápisů a novin. S Němcem se muselo mluvit německy v každé organizaci, tím byla čeština vytlačována.

Komunistický režim a konec Československa

  Podle autorky nástup komunistického režimu má na svědomí český nacionální šovinismus. To je velmi často opakovaná nepravda, pro kterou není žádný důkaz. Ve skutečnosti před válkou (kdy český nacionalismus vládl) by se něco takového nemohlo stát, nebyl by ani komunismus, ani odsun Němců.

  Myslím si, že Češi jako celek po mnichovské zradě přestali hledat spojence na západě a novému ochránci byli ochotni ledasco odpustit, protože všechno to bylo lepší než německý nacionalismus znamenající smrtelné ohrožení. Tak se choval i Beneš. K nastolení komunistické vlády přispěla skutečnost, že nacisté zlikvidovali nejlepší síly národa, právě ony představitele střední národně uvědomělé třídy, vyvražděním 70 000 českých vlasteneckých intelektuálů, kteří mohli po válce vést právě ony národní organizace schopné dostatečně dobře odolávat novému nebezpečí. Komunistickému nebezpečí se mohly postavit právě jen národně orientované síly (vidíme to na Mašínech a Horákové), které byly decimované jednak shora uvedenou „cílenou slepotou“ vůči SSSR, jednak nacistickým vražděním.

  O komunistickém režimu píše autorka realisticky a tato část knihy je encyklopedií událostí dobře, vyčerpávajícím způsobem, ale zároveň stručně, napsanou (jediná chyba: Raimund Musil nehospodařil na statku v Dědině ale v Rodkově). Konec komunistického režimu byl ovšem v jiných dílech popsán ze všech stran podrobněji (třeba je zapotřebí zase z druhé strany získat informace: Michal Macháček: Gustáv Husák, Olin Jurman: Převrat).

  Rozpad republiky ukončuje autorka statí: „Specificky utvářený způsob identity svázaný více s jazykem a kulturou než s původem a náboženstvím, dvakrát skončil vytvořením a dvakrát zničením státu nazývaného Československo“. K tomu dodávám: Přestože rozdílná identita Čechů a Slováků byla rozkladným elementem a vždy byla připravena pomoci rozpadu, neznamenala, že musela být nevyhnutelně hrobařem. Tím se stala vždy jen pod vnějšími tlaky a z vůle, která vzešla z vnějších okolností.

(Na konci knihy uvádí vydavatel ještě asi tři nepřesnosti v knize)

Závěr:

  Věřím, že autorka svoje zaměření v celé knize patrné proti jakémukoliv náznaku národního uvědomění nemyslí protičesky, ale pouze univerzalisticky, neslouží vědomě jinému národu proti českému, ale neslouží nikomu, dívá se na věci univerzalistickým pohledem. Proto také uznává, že ČSR byla demokratická a otevřená společnost v základních věcech spravedlivá ke všem občanům, ve střední Evropě nevídaná a také snad jediná. Dokonce přiznává, že lidový a demokratický duch společnosti české byl na úrovni, kterou jiné národy nesdílely a uvádí postřeh: jakmile českou společnost od vlády odstranili, nastaly metody diktátorské a nespravedlivé.

  Československo bylo sice konstrukt, československý národ byla neudržitelná kombinace, zvláště když existovaly dva uznané jazyky. Ale co byla Francie? Vznikla přece také ze složek galsko-románského základu s prvky akvitánskými, burgunskými, provensálskými a bretaňskými za určitých tlaků v jeden celek. A co bylo Německo? Skupina knížectví rozdělená na dvě náboženství krvavou třicetiletou válkou, Bismarkem tvrdou rukou sjednocená po bitvě u Sadové, kde Prusové porazili Rakušany a zoufale se bránící Sasy, jejichž kníže už byl v emigraci v Praze.

  Československo nebyl útvar, který zklamal, Československo bylo útvarem, kterému historie neumožnila to, co Německu, Francii a Itálii, nedala dostatek času k vnitřní konsolidaci.