Zkáza nebo zachování – recense Přemysl Janýr

Přemysl Janýr v následující recenzi na knihu Zkáza nebo zachování autora Vlastimila Podrackého souhlasí přednostně s kritikou individualismu ve prospěch kolektivismu.

Recenze:

Rozdíl mezi levicovým myšlením autora a mým konzervativním není kupodivu velký a netýká se nejzákladnějších věcí, konstatuje Vlastimil Podracký ve své recenzi mého eseje Proč nekradeš?

Kdybych chtěl být kousavý, řekl bych, že především proto, že konzervativní myšlení Podrackého je levicové. Alespoň pokud chápeme dělení levicový – pravicový ve smyslu preference kolektivních nebo individuálních hodnot.

Jeho poslední kniha Zkáza nebo zachování je vášnivou kritikou individualismu ve prospěch kolektivismu. Podracký má ovšem k tak přímočarým pojmům nedůvěru a opisuje je po svém jako egocentrismus a sociocentrismus. Nicméně jeho kritika egocentrismu vychází z autentických konzervativních východisek.

Úpadek Západní civilizace vidí v dominanci egocentrismu, především ztrátou přirozenosti, sounáležitosti, přirozených instinktů, rodinných vazeb, identity s rodným společenstvím (národem) a v pýše lidského rozumu. Egocentrický princip … se vzdal kolektivních ctností (sounáležitosti, jednoty, věrnosti, úcty apod.)

Dle očekávání se Podrackého konzervativní hodnotový systém odvíjí od ultimativní autority: nejvyšší je Bůh a objekty, které stvořil. Aniž bych se chtěl pouštět do teologických disputací, je s tím jistý problém: od čeho se pak odvíjí hodnotový systém lidí, kteří v Boha nevěří? Jak se stane, že rozdíl mezi nimi není kupodivu velký a netýká se nejzákladnějších věcí?

V recenzovaném eseji vyslovuji hypotézu, že emocionální etické vnímání tvoří evolučně osvědčené vzorce potřebné pro přežití a reprodukci společenství. Odhlédneme-li od spekulací o vztahu Boha a evoluce, shodujeme se, že jsou vrozené (či přirozené, tj. co člověk nevytvořil, a co tu prostě je).

Rozdíl vidíme v původu jednání, které je s nimi v rozporu. Já vidím další, stejně vrozené modi naší psychiky, které je přechodně potlačují (bojový modus). Podracký vychází z principiálně amorální lidské podstaty, podmíněně kultivované teprve výchovou:

Člověk v sobě nemá žádný mravní kodex, je schopen čehokoliv, pokud není zakotven výchovou v mravním řádu (s. 53).

Zdroj původních etických principů je metafyzického charakteru, je to vlastně konstrukt, který dostal člověk buď rozumovou abstrakcí anebo transcendencí. Tento konstrukt … se uchytil a uspěl. Etika byla tedy vývojem potvrzena. Pro křesťany je to Desatero Božích přikázání jako základ. To platí i pro židovské a muslimské náboženství. Člověk tedy nemá esenciálně etiku v sobě, dostává ji zvenčí. Pokud ji zvenčí nedostane, potom ji nemá (s. 119).

Že se stoupajícím věkem se vždy svět stává horší a horší, dosvědčuje Petroniův dva tisíce let starý Satyrikon i Podrackého kniha. Přirozené normy platily za našeho mládí. Ty nové jsou nepřirozené konstrukty.

Kompletní rodina není dogma, ale nutnost, potraty jsou nepřípustné (s. 74).
Národ je přirozená idea, která je nám dána (s. 65).
Proto i národ a stát jsou přirozené útvary (s. 69).

Přirozená je nerovnost, protože lidé nejsou shodní, mají nestejné výsledky své činnosti a v rámci spravedlnosti musí mít rozdílné výsledky, proto je rovnost taktéž konstruktem. Sociocentrický princip … nerovnost považuje za samozřejmou str. 56).

Je otázkou, zda je správné trestat smrtí vraha, v rámci spravedlnosti (trest má vytvořit rovnováhu v poškození) by to mělo být, ale lze to nahradit trestem doživotního vězení (s. 164).

Za Podrackého (i mého) mládí byla centrální hodnotou práce. Kdo nepracuje, ať nejí, patřilo k heslům, kterými se nová elita dláždila cestu k moci. Tak daleko Podracký nejde:kdo nepracuje, není vhodný k tomu, aby založil rodinu (s. 79). Práce, pracovitost a výkonnost jsou základní ctnosti, podle kterých oceňuje sociocentriky a odsuzuje egocentriky.

Jakékoliv společnosti bez práce nebo bez toho, aby práce byla rozhodujícím faktorem odměňování, jsou neproduktivní a vedou ke konečnému zániku společnosti (s. 58)

Podracký uvažuje nad podstatou lidské existence:

Odloučením od Boha se člověk dostal do situace, ve které je těžké odpovědět na otázku, proč člověk existuje. Předtím to bylo jasné. Člověk byl stvořen Bohem, a je Bohu zodpovědný za své činy. Jednání církví prosazujících v některých případech zpátečnictví však nebylo dobrým základem dalšího vývoje. Vznikla pýcha rozumu, která se stala podkladem všech činů včetně současného akceleracionalismu. Člověk si může dovolit vše. Imanuel Kant to vyjádřil slovy, že člověk je účelem sám o sobě (s. 116)

Zasazení Kantovy Kritiky čistého rozumu do kontextu pýchy rozumu, svévole a ideových východisek egocentrismu je ovšem svérázné. Přisuzuji to obecné absenci kategorie důstojnosti v českém myšlení. Lidská důstojnost je nedotknutelná, říká první odstavec prvního článku německé ústavy a jako kritéria se německá judikatura dovolává právě Kantova principu člověk je vždy sám konečným účelem, nikdy není prostředkem k účelu. S tím ovšem Podrackého kritérium pracovní výkonnosti není právě konformní.

Dogmatismus mu ale podsouvat nelze. Dobové i kulturní relativity hodnotových kritérií si je dobře vědom:

Mladá nastupující generace si obvykle myslí, že staří jsou zpátečníci a drží se mýtů. Nelze tvrdit, že nikdy nemají pravdu. Je to výzva k přehodnocení tradičních pravidel (s. 54)

Každá kultura je autonomním zdrojem všech standardů a měřítek. Žádnou kulturu nelze hodnotit jinou kulturou, neboť všechna naše měřítka jsou platná jen v rámci naší kultury (s. 155).

Můžeme ovšem doufat, že alespoň nějaké normy by mohly být závazné pro celý svět. Ty se týkají univerzálního lidství: právo na život, právo na majetek, právo na svobodu neomezenou svévolí jiných lidí, právo na spravedlnost, občanskou rovnost a já k tomu přidávám: lidské skupiny mají právo na tradiční řád své kultury a svoji domovinu. Přesto si myslím, že i toto je příliš mnoho pro různé kultury odlišné od evropské (s. 156).

Také si myslím, že existuje norma závazná pro celý lidský svět, jenže ji neodvozuji od práv, ale od intence: Je nepřípustné opatřovat si prospěch poškozením druhých. Vyjadřuje podstatu všech (alespoň těch smysluplných) paragrafů trestních zákoníků posledních pěti tisíc let, norem kultur bez psaného zákona a nakonec i Podrackého práv. Je esenciální pro kohezi a přežití lidských společenství.

Podrackého tolerance jiných kultur ovšem končí na hranicích národnostního státu. Uzavírání se a odmítání vnějších impulzů bývá charakteristickým znakem konzervativních postojů:

Otevřená společnost je společností jen když má otevřené meze, jinak to společnost není, protože společnost potřebuje pro svoji existenci být uzavřená, potřebuje tvořit organismus, nikoliv rozplývající se hmotu, ze které si zvenčí ukousne kdokoliv cokoliv. Otevřená společnost byla stejně zrušena sankcemi proti Rusku, jak vidíme, existuje pouze když vyhovuje mocným tohoto světa v pronikání do jiných států, jakmile se role obrátila a do států Západu začal pronikat ekonomický a tím i politický vliv Číny a Ruska, najednou bylo nutno se uzavírat (s. 124)

Neuralgickým bodem jsou dnes ovšem migranti. Podracký jejich příjímání zásadně neodmítá, ale podmiňuje ho jejich asimilací:

Migranti musí dostat základní charitu v rámci lidství … Jinak platí přirozené principy: „každý za své“, kontinuita domácí civilizace, právo na dědictví. Pokud jsou volná místa, mohou pracovat. Pro integraci si mohou stanovit obyvatelé jakékoliv podmínky … Doma si každý může dělat co chce, ale ve veřejném prostoru se musí přizpůsobit. Nesmí též ani svoji kulturu (odlišné znaky) neomezeně propagovat. Pokud se mu to nelíbí, může jít domů (s. 160).

Nepřijatelná je mu zejména tolerance k islámu, který je přímo výsměchem lidským právům (s. 103). To je ovšem v Česku vcelku rozšířený stereotyp, jehož provinciálnost vynikne zejména když ho kolportuje deklarovaný konzervativec. Fakticky je dnes islám – pomineme-li jeho wahhábickou větev – snad jedinou konzistentní konzervativní alternativou k rozpadajícímu se evropskému hodnotovému systému a vyhovuje víceméně všem Podrackého očekáváním.

Rovněž jeho ztotožnění země–národ–stát vychází z české národnostní homogenity, která je ovšem – snad ještě se Severní Koreou – raritou a nikoliv pravidlem. Podracký je si toho do nějaké míry vědom:

Národ je jednou z možností soustředěné identity, jinou může být stát mající třeba i více národů a jazyků … Na východ od Rýna se vyvinul princip národní … Na západ od Rýna (Francie, Švýcarsko, Belgie) zůstal státní princip vážící identitu svých občanů (s. 70)

Nicméně reflexe místa národnostních menšin (i v ČR – romské, německé, polské, vietnamské …) ve většinové společnosti se v jeho úvahách (jako ostatně v celé české politice) nevyskytuje.

Za zmínku stojí, že Podracký vnímá vztahy mezi národy ne jako kooperativní, ale jako konkurenční:

U soutěže mezi národy a kulturami obvykle záleží na tradičním řádu, který v národě panuje. Tento řád musí lidi vést k těm hodnotám, které jsou rozhodující pro vítězství v soutěži (s. 76).

Demokracie je vrcholem sociocentrického principu (s. 62).

Pokud je ovšem země ovládaná placenými organizacemi zahraničních elit, celá politika je boj s nimi, pokud samozřejmě lze ještě mluvit o demokracii (s. 63).

Když se oprostíme od žurnalistické hantýrky politických stran a hnutí jako levicových – středových – pravicových a soustředíme se na podstatu, je spektrum mezi kolektivními a individuálními hodnotami zřejmé. Vidět je jako antagonistické ale považuji za populistický produkt politických stran. Jedinec je součástí kolektivu složeného z jedinců. Stavět je proti sobě nedává smysl. Faktický poměr mezi (individuální) svobodou a (kolektivní) zodpovědností je dynamickým výsledkem společenského diskurzu.

Naprosto souhlasím s Vlastimilem Podrackým, že současná krize západní civilizace souvisí s hypertrofií individuálního na úkor kolektivního. Podracký to – pokud vůbec – vysvětluje vzestupem racionálního rozumu a pýchy. Má interpretace by byla poněkud obšírnější: s koncentrací majetku a moci se neúměrně zvýšil vliv oligarchických a psychopatických kruhů, pro které kolektivní hodnoty – zejména zodpovědnost – představují anathema, ba reálnou hrozbu. Jejich neoliberální ideologii lze lapidárně shrnout jako programové zřeknutí se všech kolektivních ohledů – sociálních, kulturních, etických, lidských – ve prospěch další koncentrace individuální moci a majetku.

V tom jsme si tedy s Podrackým zajedno. V čem si tak docela zajedno nejsme, je jeho jednostranné nahrazení liberálních hodnot konzervativními. A již zdánlivý nesoulad mezi jeho konzervativností a levicovostí naznačuje, že si s jednoduchou dichotomií pravice a levice (či egocentrismu a sociocentrismu) nevystačíme.

Francouzská revoluce vedle rozmístění parlamentních křesel vpravo a vlevo konstituovala tři základní hodnotové principy: volnost, rovnost, bratrství.

Pokud je čtenář považuje za vyprázdněné antikvární heslo, musím mu vehementně odporovat: je to náš vysoce aktuální politický program. Nejsou ani náhodné ani libovolné ani dělitelné a lepší nemáme.

Volnost vyjadřuje právo jedince na autonomní názor, projev, jednání neboli to, co Francouzská revoluce a po ní ústavy i OSN deklarují jako nezadatelná lidská práva.

Rovnost vyjadřuje nejen rovnost před zákonem, ale také rovnost šancí, solidaritu, vyrovnávání přílišných sociálních a majetkových rozdílů, nepřípustnost majetkové dominance i chudoby.

Bratrství vyjadřuje kohezi společenství na základě sdílené kulturní identity, kontinuity, historie, morálky, náboženství, zvyků, tradic.

Kolem nich se utvořily základní evropské politické proudy: liberální, socialistický a konzervativní. Společně tvoří tradiční evropský hodnotový systém.

(Zmiňme na okraj, že na rozdíl od amerického: ten si z Francouzské revoluce přivlastnil pouze svobodu; sociální a konzervativní hodnoty hledáme v jeho deklaracích marně.)

Nejsou nerozporné. Poměr svobody a zodpovědnosti, přijatelná míra nerovnosti, meze kulturních změn a inovací jsou předmětem průběžného diskurzu. Vyvážený poměr všech tří je však pro stabilitu společenství esenciální. Převaha kteréhokoliv na úkor ostatních vede k dysfunkci a totalitě: ke komunistické při dominanci rovnosti, k fašismu při dominanci bratrství, k té dnešní při dominanci svobody.

Abych se tedy vrátil k Podrackého konzervativismu: ano, potřebujeme obnovit kohezi společenství, kontinuitu, zodpovědnost a etické hodnoty, důstojnost i úctu k druhým, přirozené vnímání nespravedlnosti. Leckteré Podrackého body mohou být předmětem disputací, ale od toho tu názory jsou, aby se lišily. Na nepostradatelnosti konzervativních hodnot to nic nemění.

Jako recept na obnovení společenské rovnováhy však nestačí. K tomu je třeba ještě renezance sociálních hodnot, náprava koncentrace moci a majetku, eliminace politického vlivu oligarchických struktur, sociální solidarita a odstranění chudoby. A jak ze zadání vyplývá, především obnovení rovnováhy mezi svobodou a zodpovědností.

Převzato: Přemysl Janýr (21.7.2023) https://www.disput.blog/zkaza-nebo-zachovani/

Komentář autora knihy vysvětlující použité pojmy:

Sounáležitost je přirozený lidský instinkt, ze kterého vychází identita k rodným kolektivům: rodině, obci, národu, státu, je součástí všech funkčních společností a vztahují se k němu kolektivní ctnosti: věrnost, jednota, solidarita, úcta, tolerance, které jsou součástí norem psaných i nepsaných. To platí pro všechny systémy, které uznávají sociocentrický princip (společnost je centrem pozornosti a snah), můžeme říci všech starších typů společností.

Levice řeší rozdíly mezi lidmi zaváděním rovnosti, k čemuž využívá administrativy států a sociocentrický princip je pro ni potřebný. Kolektivismus levicového směru znamená především částečné nebo úplné kolektivní vlastnictví a je někdy násilně zaváděn (viz kolektivizace zemědělství). Využití kolektivních ctností je důležité, pokud nejsou zneužity.

Individualismus znamená především osobní zodpovědnost, odměňování podle výkonů, hledání řešení společenských problémů u sebe atd. Je ideálem liberálních společností, které omezují sociocentrická řešení, která se přesouvají na jednotlivce. Tento postoj potom vede k soutěži mezi entitami více než ke konsensu.

Egocentrismus je možno nazvat vyšším stupněm individualismu, jakýmsi osamocením člověka, jehož největším přítelem je obrazovka, osvobozením člověka od povinností ke společnosti a pouze plněním přání jednotlivců. Je to život bez identity k rodným společenstvům a chápání veškeré reality jen jako iluze. Pokud není společnost vnitřně prožívána, zanikají i kolektivní ctnosti, protože se nemají k čemu vztahovat a společnost ztrácí normy.

Egocentrismus ústí v postreálný svět ideologických mýtů, které jsou důležitější než realita a pravda, a to proto, že člověk je obrácen do sebe a svých představ, protože byl vychován podle Habermase odděleně od tradic i reality, záleží pouze na jeho vnitřním životě; dítě si může v deseti letech vybrat pohlaví, nesmí být k ničemu nuceno, nemusí nic znát, nemusí být platným členem společnosti, a je vedeno žít jen svým odděleným osobním životem bez vztahu ke společnosti.

Kniha tedy pojednává o souboru egocentristů žijících jen sami sebou a svými iluzemi, nejsou schopni se bránit mocným subjektům, nemají vzdělání o skutečném světě, přestávají uznávat kolektivní normy a kteří nutně ztratí svobodu a končí chaosem a zánikem.