Boření starých artefaktů je snaha o rozchod s minulostí, která neodpovídá současné ideologii. V komunistické Číně kdysi také dělali „kulturní revoluci“ a sledujeme s napětím, jak to dopadne v USA
.Je otázkou, zda se této revoluci mohou lidé postavit a to také odpovídá, zda je v té zemi svoboda.
Obyvatelé jižních městeček USA si zachovávali artefakty svojí kultury sto padesát let. Po tuto dobu měli svobodu tyto, jinak odmítané památníky a vlajky používat a ve svých městečkách uchovávat. Dnes se jim tato svoboda upírá. Dnes už tedy nejde vůbec o někdejší smysl těchto artefaktů, který stejně už dnešní lidé nechápou, ale o svobodu vyjádřit odlišný názor, na který mají právo. Nebo nemají? Kdo jim ho upírá, kdo najednou po sto padesáti letech v tom vidí ohrožení? Kdo chce omezovat svobodu odlišného smýšlení? Proč policie není schopna ochránit nositele odlišného myšlení, demonstranty, kteří nemají mainstreamový názor? Co se změnilo?
Nebezpečné je bourání americké, protože jeho obsah je „otevřený“, není to omezená idea, byť by byla třeba nepravdivá. Socha generála Lee sloužila jako shromaždiště neonacistů a Kuklux-klanu. Americké boření nemá konec v dohledu. Nemusí se zastavit ani před památníky zakladatelů státu. Převedeno k nám, může to pokračovat i bořením pomníku sv. Václava, protože on byl přece feudální panovník, měl pravděpodobně i otroky, ale jistě měl nevolníky. U sochy sv. Václava se přece také schází nacionalisté, dokonce tam vlají nějaké ne zrovna establishmentem rádo viděné vlajky. Taková socha přece nemůže zůstat stát! Co se tedy změnilo, že tyto sochy vadí? Vždyť stojí už desítky a stovky let. Nejsou to nějaké pomníky totality, bořené po změně režimu.
Dnešní USA jen reprezentují rozdělenou západní civilizaci. Volby v mnoha evropských zemích opět toto rozdělení potvrzují a signalizují, jakým způsobem rozdělení probíhá. Univerzity, umělecko-intelektuálské kruhy, establishment starých politických stran (které už většinu někdejších straníků ztratily), úřednické kruhy, kamenné sdělovací prostředky a mezinárodní kapitál jsou většinou na straně globalistické neomarxistické čeládky, která má jakýsi neukotvený kosmopolitní charakter, jehož hlavním znakem je „vykořeněnost“, tedy „odloučení“ od své domoviny a jejích zájmů, obvykle na základě nějaké univerzalistické ideologie nebo účelově (za peníze a nějaké osobní zájmy). Druhou stranu konfliktu tvoří lidé ukořenění doma (nějakým způsobem spojení s domovem, jeho tradicemi a starostlivostí o jeho budoucnost) a to bez ohledu na smýšlení lavicové nebo pravicové. Většinou jsou to domácí podnikatelé pociťující tlak mezinárodního kapitálu, obyčejní lidé různých profesí a starší zkušenější lidé, kteří chápou, o co v této hře jde, že jde o rozklad starých hodnot stability a občanské společnosti, v ohrožení je svoboda slova a demokracie. Toto rozdělení na vykořeněné a ukořeněné se projevilo zvláště v migrační krizi, kdy vykořenění vedení kosmopolitní ideologií klidně zrazovali přirozený zájem národa zachovat si svůj tradiční ráz a způsob života, zatímco ukořenění jasně viděli v migraci nebezpečí tak jak se signifikantně projevilo terorismem v západních městech.
Je jasné, že demokracie je ohrožena na prvním místě, už dávno je oslabována tím, jak slábne ukořeněnost a s ní vlastenectví a sounáležitost s národním společenstvem. Každý chápe, že demokracie je poslední záchranou a k ní je zapotřebí svoboda slova. Také je každému zřejmé, že bez ukořeněnosti, tedy sounáležitosti se společenstvem není demokracie možná, proto také není možná demokratická EU, protože postrádá jednotnou identitu, a už vůbec ne v otevřeném světě. To znamená, že integrace nekompatibilních prvků není možná a tím ani EU nelze zajistit jako demokratický funkční útvar. Proto jsou ukořenění k evropské integraci skeptičtí. Příznivci evropské integrace nedovedou odpovědět na základní otázku, co bude s demokracií. Dokážou jen kázat svoji ideologii.
Také svobodné volby, které dosud existují, a hlavně přímé volby prezidentů, kde vykořeněná čeládka prohrává svojí nepočetností, přináší na scénu osobnosti ukořeněné (Zemana, Trumpa, Kaczynského, Orbána), což je ve velkém rozporu s mocenským zázemím, které ovládají vykořenění. Tak se stává, že Zeman má problémy s „pražskou kavárnou“ a Trump s celým pozadím „deep state“. Kaczynski a Orbán mají větší podporu, ne ovšem zcela úplnou, a tak se musel Kaczynski uchýlit i k některým zásahům, které shledávají jeho odpůrci v EU jako nedemokratické. Nová polská vláda mající podporu většiny obyvatel má problém odstranit vykořeněné z „deep state“, tedy z oblasti (sdělovací prostředky, soudnictví), které jsou personálně pod vlivem vykořeněných už dlouhou dobu a kde se osoby ve strukturách těžce mění. Tento boj se bohužel vede nejen proti útvarům EU, ale proti celé obrovské mocenské sféře podporované všemi možnými organizacemi a velkými penězi. Tuto strukturu představovala Clintonová.
Vzhledem k boji, který probíhá, se různé dosud nezařazené skupiny zařazují na obě strany. Samozřejmě, že extrémističtí nacionalisté, xenofobové a rasisté se zařazují na stranu ukořeněných, což tuto stranu diskredituje. Že jsou spojenci ukořeněných dokládá i chování ukořeněných prezidentů (viz Zemanovo vystoupení na někdejší demonstraci Bloku proti islámu, Trumpova neobratná rétorika při odsuzování akcí extrémistů v Charlottesville). Tento boj také ukazuje nevlasteneckou a s vlastním státem nespojenou vykořeněnou čeládkou prolezlou státní administrativu, která by měla být nezávislá v politických bojích, ale která se tak nechová, sloužíce jedné ze stran, zcela jasně vykořeněným, dokládajíce to ideologicky jako službu „evropským hodnotám“. Úřednická, politická a mediální sféra, prostě establishment, názorově neodpovídá smýšlení národa. Zde tedy bude muset nastoupit dlouhodobý proces výměny establishmentu a budeme tedy svědky, jak fungují ještě i jiné demokratické mechanismy vyjma přímých voleb. Pochybuji ovšem, že síly v pozadí mající tolik možností si nechají sáhnout na svoje mocenské pozice a proto nejspíše dojde k vnitřním válkám.
Ukořenění politici a intelektuálové chápající celý rozsah problému se samozřejmě rozhlíží po světě a hledají nějaké vzory, které by jim mohli pomoci se orientovat. Putinovo Rusko je sice stát stále diktátorský, nicméně Putinovi se podařilo velmi úspěšně Rusko vyvést z ideové a hospodářské krize devadesátých let a také totalitní komunismus transformovat na křesťansky orientovaný nacionalismus, tedy na ukořeněnou ideologii. Proto jsou ukořenění prezidenti většinou k Rusku shovívaví, neradi by s ním vedli konflikt, to je vidět jasně na Zemanovi, Orbánovi a Tramp to naznačil také ve své volební kampani (sympatie sama od sebe neznamená schvalování imperiální ruské politiky). Druhé straně je to ovšem dobrou záminkou k osočování a tak mají ukořenění prezidenti hned dva handicapy: nevyhraňují se proti nacionálním extrémistům a proti Rusku jako nepříteli. Trump se v tom veze nejvíce. Kyczynski, pokud se má chovat jako ukořeněný, musí být v souladu s tradicemi polského národa a tak se proti Rusku vyhraňuje, což je ovšem čistě účelové, protože v principu svůj režim zakládá na národní bázi jako Putin. Zde tedy nejde o názorový, ale o mocenský konflikt.
Zatímco Zelení se vzhledem ke svému kosmopolitismu staví na stranu vykořeněných, zvláštní je v tomto konfliktu chování starých marxistických stran, komunistů a sociálních demokratů. V podstatě jsou tyto strany rozděleny. Stará marxistická ideologie většinou ctila národy, podle ní se dělaly v SSSR různé republiky z etnik téměř zaniklých, samozřejmě z důvodů snadnějšího vládnutí metodou „rozděl a panuj“, zároveň tu byl ovšem ideový společný rámec proletářského internacionalismu. Obě pojetí se různě střídala a byla zneužívána, ale vyhraněný postoj k myšlence národů a jejich autonomie nebyl. Čeští komunisté se dnes staví spíše na stranu ukořeněných, soc. dem. na stranu vykořeněných, i když ne úplně.
Je ovšem mnoho členů různých náboženských skupin a církví, kteří jsou také rozděleni. Vidět je to i v katolické církvi, kde kardinál Duka je spíše ukořeněný a mons. Halík je vyloženě vykořeněný. Je vidět, že ani tyto staré ideály nejsou dnes zcela jednoznačně na některé ze stran konfliktu.
Celá situace vytváří zcela nový obraz, který mnozí lidé nechápou. Tak sympatizuje kardinál Duka s prezidentem Zemanem, vyloženým materialistou, který opět sympatizuje s extrémistickým Blokem proti islámu, a domácí kapitalista Babiš sympatizuje s levicovým Zemanem. Zato „pražská kavárna“ je konglomerát neomarxistů, kosmopolitních intelektuálů a umělců, manažérů zahraničních společností, mezinárodním kapitálem a evropskými dotacemi placených aktivistů světových neziskových organizací s „výchovným“ posláním poučovat nás a vést jako zbloudilé ovce (Evropské hodnoty). Pravice a levice se staly jen sprostými nadávkami, které mají někoho dehonestovat, ale hlavně zamlžit a nepojmenovat skutečný problém – vykořeněnost jako světový názor, ze kterého se jevy odvozují.
Komunistický režim a nějaká příslušnost k němu není už signifikantní pro žádnou stranu. Komunista Štětina se stal fanatickým protiruským rétorem a obhájcem muslimů, většina komunistů by starý režim už nikdy nechtěla, většina reformních komunistů, pozdějších chartistů se stala vykořeněnými obhájci neomarxistických myšlenek, většina obyčejných občanů je mezi ukořeněnými, taktéž i mnozí lidé v minulém režimu přežívající bez potíží. Sympatie k současné Komunistické straně vyjma starých struktur a jejich ideových odchovanců se udržuje vysoká právě pro ukořeněnou rétoriku.
Velmi problematické zařazení mají autentičtí antikomunisté. Protože jim byl Západ oporou v jejich boji, nemohou se od něj odtrhnout i když je nyní reprezentován především neomarxismem, tedy tím, proti čemu v principu bojovali. Většinou se zcela planě zabývají jen minulostí osob a jejich angažovaností v minulém režimu, což je pro dnešní situaci zcela dezorientující. Obvykle též nepochopili, že Putin už dnes stojí někde jinde než někdejší komunisté a stále plivou na Východ, jak byli zvyklí. Naříkají, že je lidé nechtějí slyšet, nepochopili, že jejich ideoví nepřátelé se chopili ideálů ukořeněnosti a tím nad nimi získávají převahu.
Vykořenění nejsou samozřejmě jen marxisté, neomarxismus je vlastně nepřesný pojem, je to relativismus vzniklý z rovnostářství, nicméně mající základ v individualismu. Zde vlastně nastává velmi složitý a pro mnohé nepochopitelný společenský jev - individualismus se potýká se svobodou. Svoboda může být jen v prostředí řádu, který je tolerantní a svobodný, ale nemůže to být svoboda anarchistická (bez řádu). Tam, kde došlo k „odloučení“ jednotlivce od společnosti, zanikla identita se společenstvem národním, státním, obecním, ale také rodinným, nastává anarchie a zodpovědnost za společnost je nahrazena kosmopolitní ideologií. Boj, který vedou ukořenění a jehož jsme svědky, je bojem za zachování podstatných kolektivů a tím i lidstva, protože člověk jako společenský tvor nemůže žít sám, jak nám doporučují současní vykořenění anarchisté, nemůže žít bez řádu, který doprovází život každé společnosti, nemůže přežít bez rodin a bez spolupráce zakotvené emotivně ke svému kolektivu. Vykořenění předstírají, že národ je zbytečný a pouhá korektnost jako základ vztahu ke svému státu stačí, což zcela jasně vyvrací nevykořenitelná korupce, absence obětavosti a obhajoby zájmů vlastního společenstva, dokonce i zrazování zájmů národa a státu.
V následujících volbách je zapotřebí důkladně zvážit, co je jen populistická rétorika snažící se získat nabídkou výhod hlasy ve volbách a co je skutečná ukořeněná politika, která ovšem vstoupí okamžitě po zvolení do těžkého boje s mezinárodní plutokracií a její vykořeněnou čeládkou jak to vidíme u Trumpa a ostatních jmenovaných ukořeněných politiků.
