Babiš a demokracie

Dnes se projevuje vyčichlost obou hlavních ideálů Západu – marxismu a liberalismu. Proto je možné, aby se uplatnily nihilistické programy, které už žádný ideál neobsahují a reagují pouze na momentální lidská přání

  Tyto programy už žádný ideál neobsahují a reagují pouze na momentální lidská přání, mnohdy protichůdná a bez zřetelné jednotící myšlenky.    

  Marxismus staví na absolutní morálce „pracujícího lidu“, která není přirozená, režim na ní založený je nefunkční, historicky neudržitelný a musí používat násilí, aby se udržel alespoň dočasně. Odnože marxismu, které odmítly násilí, už dnes mají jen populismus a neomarxismus.

  Liberalismus spočívá na přirozeném mechanismu tržní ekonomiky, který funguje samovolně, a proto je stabilní a výkonný. Tržní mechanika je založena na spíše špatných lidských vlastnostech, a proto sama o sobě morální pravidla nevytváří. Minulé liberální společnosti čerpaly morální pravidla z tradičního řádu. Tento řád dnes téměř neexistuje. Morální rovnováha se udržovala od šedesátých let tím, že pravidla dodával neomarxismus a liberalismus mu to toleroval nebo jen slabě protestoval.

  Neomarxismus je v podstatě ničivý chaos, postrádá hlavní parametr řádu – rovnováhu práv a povinností, vytváří jen požadavky a zbožná přáni (lidská práva jsou jen lidská přání), která mohou růst donekonečna, nebudou nikdy splnitelná a stále bude jen nespokojenost, protože není žádná mez požadavků. Ničivost spočívá v odmítnutí povinností a rozdávání práv lidským skupinám, které vlastně dostávají nezasloužené výsady. Neomarxismus netvoří celkový vyzkoušený funkční systém obsahující občanské povinnosti v rovnováze s právy. Tradiční občanský systém už nefunguje, realita dnes už žádný ze starých ideálů neposlouchá. Viditelné je to ve střetu s islámem, který má svůj tradiční řád, má vnitřní soudržnost, kolektivní sounáležitost, pravidla pro vznik a rozvoj rodin, která znamenají zajištění budoucnosti, a výchovný systém. V prostředí morálního chaosu Západu je potom islám neporazitelný a vítězí proto, že jeho příslušníci se řídí pravidly svého řádu, a postupně pomocí generační výměny zvítězí v populačním zápase.

  Hluboký stát jsou intelektuální instituce státní i soukromé (sdělovací prostředky, státní úřady, vysoké školy, neziskové organizace, různé vzdělávací organizace, establishmenty některých politických stran apod.), které už dávno ovládli neomarxisté, kteří si u nás říkají havlisté a jejichž tvrdé jádro se někdy nazývá „pražská kavárna“. Dostat je z jejich funkcí je těžké, mají velkou, nikoliv však převažující podporu veřejnosti, zvláště mladých lidí v tomto duchu vychovaných. Hluboký stát je tedy složen z lidí velmi vlivných, a jak vidíme dnes v USA, dokáže svázat i demokraticky zvoleného prezidenta tak, že není schopen prosadit svoji a tím i lidovou vůli. Tento stav je jakýmsi konfliktem mezi lidem a institucemi, ve kterém demokraticky zvolené orgány nemají moc nic změnit.

  Co ovšem v tom pomůže Babiš? Bude sice řídit stát jako firmu, což může být zajímavý experiment, ale jaká morální pravidla budou tomuto státu–firmě nadřízena? Kdo je bude vymáhat? „Hluboký stát“, který by měl pravidla tvořit a vymáhat, je má odvozena od neomarxismu. Babiš nemá připravena pravidla jiná, konzervativní, bude proti hlubokému státu bojovat jen v zájmu svého udržení a za prosazení nihilistického programu založeného eklekticky jen na nějakých slibech. Babišův program nemá jasné konzervativní cíle směřující k vytvoření toho, co ve společnosti chybí, k vytvoření pravidel odstraňujících neomarxistický chaos a zařazených v pevném řádu s přirozenými pravidly. K jeho obhajobě je zapotřebí říci, že to nemá žádná ze zatím ve volbách úspěšných stran.

  Demokracie vyžaduje národní sounáležitost. Bez morálních pravidel zakotvených v lidech nefunguje ani demokracie. K čemu je demokracie, když lidé jsou jen konzumně založeni a volí jen ty politiky, kteří jim slibují nějaké materiální výhody? Potom vítězí populisté, slibovači zářných zítřků na dluh, nikoliv ovšem programy, které by řešily budoucnost. Řešit budoucnost vyžaduje morální akci, vyžaduje nejen znalosti, ale i schopnost si dnes něco odříct, abych měl lepší budoucnost. Nemorální politici ovšem toto myšlení z lidí odstranili, naučili je, starat se jen o sebe a stát používat jen jako „dojnou krávu“. Dnes nikdo nemá morální program, má jen populismus.

  Strany, které mají program, který zcela jasně dává najevo, že bude vyžadovat od lidí práci a oběti, jsou dnes na okraji a nemají šanci zvítězit. Kdyby je lidé dovedli vybrat a opravdu zvolit, mohla by to být konečně vítaná změna. Ale lidé to pravděpodobně neudělají z důvodů, které jsem sdělil shora.

  Víme, že demokracie vyžaduje svoji státotvornou skupinu občanů, obvykle ze střední třídy, která byla v zemi ukořeněna svým majetkem a měla přednostní zájem na fungování státu. Angažovanost je pro fungování demokracie podstatná. Dnes slábne trvalá a dostatečně mocná angažovanost široce založené střední třídy, mající svoje prostředky, které politická angažovanost vyžaduje. Vidíme na protestních shromážděních, že lidé chtějí nějakou věc prosadit, pokud se to nestane do dostatečně krátké doby, ochabne jejich snaha a nakonec se už schází jen několik jednotlivců. Proto mají velký význam politické strany, které mají velký počet členů (v našich podmínkách alespoň 100 000), zaplatí si svoje výdaje z příspěvků a nemusí být závislé na velkém sponzorování, které je vždy spojeno s podmínkami. Úpadek demokracie naznačuje skutečnost, že takové strany, dříve obvyklé, dnes nejsou. Nějaká přímá demokracie nemůže v celé šíři tyto stabilní a vlivné občanské organizace nahradit, protože jejich význam není jen ve volbách, ale v udržování politické stability v zemi, v kulturním vlivu a vytváření demokratického ovzduší. Představme si takovou velkou stranu, která by řešila problémy svých početných členů a tím vlastně problémy národa, zároveň měla dostatečně velký základ kvalitních kádrů.

   Úpadek společenského života je všeobecný. Naši předkové měli méně peněz, ale spolkový život byl bohatý. Sounáležitost lidí byla mnohem větší, zájem o společné záležitosti byl dominantní, lidé svojí obcí žili, protože věděli, že co si neudělají, nemají; dotace nedostávali. Fenomén „odloučení“ který je rozhodující pro současné sociální paradigma, jsem popsal již mnohokrát, jen zopakuji, že vyplývá především z výchovy ke kosmopolitismu, podléhání různým kosmopolitním ideologiím, kterými je nahrazován vztah k vlastní zemi a zájem o její osud. Tato výchova má především individuální charakter, to znamená, že centrem pozornosti je pouze jednotlivec a jeho prospěch, společnost je nezajímavá. Považuji to vše za záměr rozložit kolektivní sounáležitost a likvidovat kolektivní identitu občanského charakteru. To má samozřejmě vliv na veškerou společenskou neangažovanost a politika je brána taktéž v tomto hédonickém duchu: „co mně dají?“ Takový občan volí stranu, která mu „něco dá“.

  Ztráta kolektivní sounáležitosti v rámci národní (státní) identity znamená, že občan se občanem necítí, nechce vyvinout angažovanost, aby něco prosadil nebo změnil, dokonce se angažovaným lidem směje. Je jen „účelem sám o sobě“ a volí, jak byl vychován, podle toho, kdo mu „něco dá“ bez ohledu na to, „kde to vezme“ (třeba na dluh). Toto je nejpodstatnější fenomén oslabující demokracii. Ztráta kolektivní sounáležitosti ke státu a národu je tak podstatná, že bez ní demokracie nikdy nebude a stát postupně zanikne. Diskuse o programech a o tom, co je nejlepší pro stát, se nekoná, lidi to nezajímá. Vlády budou zadlužovat stát donekonečna a zrazovat jeho zájmy jakkoliv, pokud dostatek prostředků rozdají, mohou si dělat cokoliv. Považuji tento rozklad národního myšlení za záměrnou akci globalistů, aby postupně zrušili státy, tím i demokracii a dostali někdejší občany, nyní už jen šedou masu konzumentů, do závislosti na penězích, ze které už nebude existovat metoda jak se vymanit. 
  Proti tomu může být úspěšná jen nějaká konzervativní idea, to by ovšem znamenalo revoluci (spíše kontrarevoluci) podobnou jako je v Polsku, Maďarsku nebo jakou představuje prezident Trump v USA.

  Babiš není jiný než ostatní populisté. Dobře ví, co lidé chtějí slyšet. Také zrušení senátu a omezení poslanecké sněmovny nejsou jeho originální nápady, není to nějaké promyšlené tažení proti demokracii, jak to líčí opozice. Lidé kašlající dávno na demokracii, která vyžaduje angažovanost a zatěžuje, to už dávno považovali za velice dobrý úsporný krok, jak se nefunkční demokracie zbavit. Nicméně lidé jeho experimenty vítají. Je to vítaná změna oproti starým zaběhnutým stranám vedoucím jen plané přetahování o peníze.

  Demokracie tedy nefunguje z těchto důvodů:

- Lidé se neangažují, obzvláště ve velkých politických stranách (více než 100 tis. členů), protože nepovažují stát za důležitý a ztratili, alespoň do značné míry identitu s ním. To je důsledek kosmopolitní výchovy a podlehnutí internacionálním ideologiím (multikulturalismu, ekologismu, relativistickým ideálům, humanitářství atd.), které mnohdy zrazují, zvláště dlouhodobé zájmy státu a národa.

- Politici nepředložili novou konzervativní ideu, která by aplikovala někdejší úspěšná pravidla pro funkčnost, přežití a schopnost obrany národa a civilizace do nového prostředí. To proto, že se nemohou odpoutat od starých, dnes nefunkčních ideologií, jsou zaměřeni na kosmopolitní ideologie, hájí jen skupinové zájmy a sami nemají vztah ke svému státu a národu. Nihilistické programy sledující jen momentální lidské zájmy to jen potvrzují.

- „Hluboký stát“ obsazený vyznavači kosmopolitních ideologií, placený do značné míry evropskými dotacemi a různými zahraničními soukromými fondy a sloužící zájmům, které nejsou zcela s národním zájmem slučitelné, je silnější než zvolené orgány především proto, že zvolené orgány nemají dostatečný mandát v parlamentu, nedostávají dost peněz, nemají už z principu příliš velkou moc a čelí silné opozici dobře finančně zajištěnému „hlubokému státu“. Tento střet vidíme v Polsku a Maďarsku. Vidíme jej v modifikované podobě v USA.

  Proti „hlubokému státu“ je v opozici Zeman, nikoliv Babiš? Je schopen se „hlubokému státu“ postavit? Bude fungovat jako Kaczynski nebo Orbán? Pochybuji. Pokud by to skutečně udělal, můžeme se zařadit po bok rebelů v EU. Zatímco lid si to přeje, Babiš s tím jenom koketuje, přímo k tomu nesměřuje. U nás se tedy vzdor podobný Polsku a Maďarsku konat nejspíš nebude nebo jen velkou náhodou. Nebude se v principu konat nic, lépe řečeno, budou se konat zase jen přetahovačky o peníze. Rozpor mezi přáním lidu a záměry „hlubokého státu“ se nevyřeší.