Výročí 21. srpna předmětem politického boje
Politické okolnosti doby před 50-ti lety
Vzhledem k tomu, že většina dnešních občanů tenkrát nebyla dospělá nebo tu vůbec ještě nebyla, domnívám se, že je zapotřebí připomenout tehdejších okolnosti (události byly mnohokrát uvedeny a všichni je znají).
Tenkrát nás napadlo pět států, z nichž čtyři byly vazalové a jeden dominantní světová velmoc. Samostatnost jsme tenkrát už vůbec neměli, my jsme tedy v srpnu r. 1968 žádnou samostatnost neztratili, pouze bylo potvrzeno, že ji už dávno nemáme a bylo to dáno najevo celému světu, ale především těm ostatním vazalům, co by je čekalo, kdyby se chtěli nějak osamostatnit. To samo o sobě znamenalo potvrzení všem komunistům světa, co je čeká, když nebudou poslouchat. Do nějaké míry to přispělo k dalším událostem i ke konečnému pádu komunistických režimů. Myslím si, že komunisté v Nikaragui, Angole, Mozambiku a jinde, bojující za svoji ideologii si to museli uvědomit. Proto také sověti hned vyrukovali s pohádkou, že tu byla kontrarevoluce a oni vykonali pouze „bratrskou pomoc“ naší vládě, která je o to požádala. Myslím si, že informace byly tak prolhané, že jim jen trochu myslící člověk věřit nemohl.
Přitom „pražské jaro“ nebylo žádnou revolucí, která by měla přinést změnu statusu našeho státu, ale pouze odlišné vnitřní politické prvky, které vedly k větší demokracii a svobodě. Je samozřejmě otázka, co by se stalo, pokud by tento politický vývoj pokračoval. Byli sovětští komunisté tak předvídaví, že věděli, co tento vývoj znamená? Já se domnívám, že vývoj by asi skončil někde na úrovni tehdejších západních sociálních států. Ale v politické oblasti by jistě zůstal určitý totalitní prvek, asi jako v Jugoslávii. Vzhledem k tomu, co dnes o dalším vývoji víme, bylo by to jistě velice přínosné, dnes bychom byli určitě mnohem dál, alespoň bychom měli zkušenosti se soukromým podnikáním. Proč tedy ti hlupáci přišli, vždyť tentýž vývoj prodělali o dvacet let později? Kdyby nás tenkrát následovali, byli by na tom také lépe. Dá se říci, že na tom prodělali stejně jako my.
Je dost těžké dnes rozšifrovat, proč to vlastně udělali? Dostali strach z tohoto vývoje? Vpád do Československa opravdu nepřinesl nikomu nic, vyjma vojenských výhod pro SSSR, který zde vytvořil předsunuté základny. Ale o ty potom už nešlo, mohli zde být základny, ale náš vnitřní vývoj mohl být nezávislejší. Proč zastavili i vnitřní vývoj? Nedokážeme se dnes asi dost dobře vžít do fanatických komunistických mozků, kterým se nepodařilo postavit komunistický režim na přirozených společenských mechanismech a museli každou věc řešit ideologicky a neustále zasahovat do každodenního života, což v podstatě znamená totalitu. Režim nefungoval sám, pokud se ideologicky nezasahovalo, rozpadal se. Největší část energie byla spotřebována na udržení režimu, nikoliv na jeho rozvoj. To režim vnitřně velmi vyčerpávalo a s jeho expanzí potom docházelo stále více k vyčerpání a konec se blížil.
Komunistické myšlenky téměř v každé zemi podporované určitou skupinou obyvatel mohly být využity SSSR k provedením různých revolucí. Sověti vládli pomocí místních komunistů, kterých bylo vždy dostatek. Šlo jim o realizaci eschatologické vize lepšího života, které věřili. Nicméně postupně nastávala doba opadávání této přízně. Vyklouzla jim Jugoslávie, Albánie, později Rumunsko, ale už předtím miliardová Čína. Ve Vietnamu probíhala válka, kterou komunisté nakonec vyhráli. Podpora těchto válek a obsazování území si vyžádala obrovské prostředky. Slábnoucí podpora místních komunistů znamenala stále větší náklady na udržení tohoto stavu pomocí sovětské síly. To se projevilo naplno v Afganistánu, kde nastal ozbrojený odpor. Slábnoucí hospodářství nemohlo trvale udržet takovou zátěž. Z toho se lze poučit, že nelze vnucovat svoji vůli území, na kterém není převažující souhlasící skupina obyvatel. To vidíme na některých příkladech i dnes.
Po vpádu
Sovětskou okupaci v r. 1968 nemůžeme srovnávat s nacistickou. Naši občané se k sovětským vojákům chovali jako k lidem, kteří sdílí stejný nedůstojný osud a byli zmanipulováni, mysleli si, že voják se samopalem na tanku pochopí, že byl zneužit. Vyplývá to i z transparentů, které vidíme na snímcích. A nakonec jsme to prožívali. Nepřátelství směřovalo k režimu, nikoliv k lidem, kteří na tom byli ještě hůře než my. Jinak je okupace dostatečně zmapována a události jsou ve sdělovacích prostředcích rozebírány.
Po návratu Dubčeka a dalších představitelů z Moskvy byla stále naděje, že bude možno v nějaké nepříliš extrémní míře pokračovat v demokratizačním procesu, v domnění, že sovětům šlo o to získat na našem území základny, ale do našich vnitřních poměrů zasahovat nebudou. Jenže nová klika nasazená v komunistické straně plnila jiné příkazy z Moskvy. Pomalu prosazovala svoji vůli omezovat demokratické chování a svobodné vyjadřování. Lidé rezignovali. Stahovali se do soukromí a všechno záleželo na zbytku demokraticky smýšlejících reformních komunistů, kteří byli postupně vytlačováni a získáváni pro novou protidemokratickou a protilidovou politiku. Přesto chování lidí naznačuje, že se stále domnívali, že je možno něco podstatného zachovat. Dokonce i v rozhlase jsem slyšel zoufalé výzvy: „Zůstaňme svobodnými lidmi!!!!“. Palach se upálil, protože se domníval, že lidé se nějak zvednou, že s pomocí Dubčeka a ostatních zbytkových reformních komunistů zvrátí nepříznivý vývoj. To všechno předpokládá přesvědčení, že sověti nám do vnitřních záležitostí nějak podstatně nezasahují, pokud zachováme určité mantinely. Zdálo by se to logické. Ale sověti si museli být jisti bezvýhradnou podporou vlády. Vždyť se chystali k dobývání světa, nikoliv k nějakým reformám.
Závěr: Při okupaci v r. 1968 převládalo vědomí, že Rus je stejnou obětí režimu jako my. Dnes obvyklá nenávist k Rusům u dnešní mladé generace, tenkrát nebyla. Nebyla ani potom, nebyla dokonce ani v devadesátých letech. Není přímým následkem r. 1968, ale výsledkem usilovné protiruské propagandy, která události r. 1968 používá jako nástroj v politickém boji proti současnému Rusku, které s tím nemá nic společného. Tenkrát šlo o boj proti totalitnímu komunistickému režimu, který sužoval Rusy možná více než nás. Oni to jen méně chápali, ale nakonec pochopili totéž o dvacet let později. Tyto události se s dnešním paradigmatem srovnávat nedají, jsou vlastně z jiného světa.
Teprve porážka v Afganistánu pohnula pýchou sovětů a donutila je přemýšlet nad příčinami a analyzovat svoji vnitřní situaci. Všechny objektivní analýzy končily v šuplíku, vždyť i Hanzelka a Zikmund předkládali Brežněvovi svoji analýzu, která se ovšem k němu nedostala. To vypovídá především o tom, že světovou velmoc vedla klika zatrpklých paranoidních fanatiků, chtějících zoufale zachovat zdiskreditovanou a nefunkční ideologii tím, že budou dělat expanze a porazí západní kapitalisty. Nakonec režim v Rusku padl v přesvědčení Rusů, že do expanze a vůbec celého komunistického společenství dávají příliš mnoho peněz a ruský člověk z toho nic nemá, akorát zažívá bídu a útlak. Dnes to ovšem kritizují jako nepříliš sofistikované, protože následoval rozpad SSSR a následné oslabení mezinárodního postavení Ruska. Dnes se snaží Rusko svoje mezinárodní postavení obnovit v mnohem horší situaci, když má asi polovinu obyvatel někdejšího SSSR a v podstatě absentuje nějaká ideologická přízeň obyvatel světa.
Vlastimil Podracký
Ukrajinské přistěhovalectví
Mnohdy slyším nářky na Ukrajince, kteří využili výhodných podmínek a zvolili naši zemi ke svému exilu. Nemůžeme však vidět jen záporné stránky tohoto exodu.
Vlastimil Podracký
Nevíme, kde žijeme
Charakter současného života se nedá zařadit k žádnému tradičnímu evropskému ideálu, občas se objeví něco jako liberalismus apod., což ovšem není pravda. V podstatě žijeme v jakémsi chaosu.
Vlastimil Podracký
Kam kráčíš Evropo?
Evropa je už ve své podstatě unikátní světadíl. Je složena z mnoha národů, z nichž jen některé se exkluzivně cítí Evropany, většina směřuje svojí kulturou a vazbami jinam.
Vlastimil Podracký
Fialova vláda jako budíček do reality
Myslím si, že selhání Fialovy vlády je tolik, že to musí vzbudit národ k činu. Většina věcí vypadá jako schválnost, jako by si dělali z nás legraci.
Vlastimil Podracký
Dezinformace a megalež
Na jistém památníku v českém městě musel být odstraněn nápis popisující dnešní dobu slovy: „Lež se stala normou“. Establishment donutil nápis stáhnout.
Vlastimil Podracký
Zelenského slzy
Zelenského činy mají mnoho rozporů, které vedou k otázkám o jeho osobnosti, životě a potažmo o významu těchto rozporů pro celou Ukrajinu a Evropu.
Vlastimil Podracký
Důchodová reforma nás nezachrání
Prezident svým pozdním podpisem odložil počátek platnosti změn důchodů o měsíc. Viditelně to bylo proto, aby žadatelé měli ještě možnost požádat o předčasný důchod podle starých předpisů.
Vlastimil Podracký
Ministr Pavel Blažek v hospodě
Stala se neobyčejně závažná věc, podle mnohých znaků dokonce světového významu: ministr Blažek se setkal v restauraci s Martinem Nejedlým, někdejším poradcem prezidenta Zemana.
Vlastimil Podracký
Test vazalství
V internetovém deníku Seznam byl uveřejněn článek Daniela Anýze polemizující s článkem o českém antropologovi Aleši Hrdličkovi ve Washington Post označujícím ho za rasistu.
Vlastimil Podracký
Zkáza nebo zachování – recense Přemysl Janýr
Přemysl Janýr v následující recenzi na knihu Zkáza nebo zachování autora Vlastimila Podrackého souhlasí přednostně s kritikou individualismu ve prospěch kolektivismu.
Vlastimil Podracký
Na tuto vládu budou vzpomínat celé generace, pokud to přežijí
Politický avanturismus a nezodpovědnost za svěřený majetek státu za této vlády vrcholí. Je to skutečně jen neschopnost nebo organizovaná služba cizím zájmům?
Vlastimil Podracký
Poslední důchodce
Spor o podobu důchodů vedoucí k nějaké důchodové reformě je jen obvyklé přetahování o peníze, nehledá návod, jak peníze vydělat.
Vlastimil Podracký
Kdo nechce mír
Iniciativa Mír a spravedlnost vydala petici, která vzbudila v provládním táboře rozhořčení. Záplava odsudků srovnává tuto výzvu s komunistickými mírovými výzvami nebo dokonce s mnichovanským chováním předválečných velmocí.
Vlastimil Podracký
Jak pojmenovat současný aktivismus?
Konflikt mezi socialismem a liberalismem pomalu doznívá a začíná dominovat konflikt mezi globálním (univerzalistickým) a lokálním (patriotickým) přesvědčením. Mnozí lidé novému konfliktu nerozumí a vzniká pojmový chaos,
Vlastimil Podracký
V bolševickém stylu
Miroslav Mareš ve svém článku Prokremelské spektrum v ČR (Forum24 25.7.2022) sepsal kuchařku, podle které máme rozeznávat prokremelské trolly, uvedl krátce jejich genezi a s bolševickou útočností píše, jak je na ně.
Vlastimil Podracký
Mylné představy o komunistickém režimu
Komunistický režim je uváděn běžně jako nepřijatelný, ale jeho metody už nikoliv. Mnoho metod praktikovaných dnešními ekologickými a liberálními ideology připomíná, že jsme je už prožili
Vlastimil Podracký
Andrej Duhan: Konzervativní revoluce
Kniha Andreje Duhana je dobře napsaným nefilozofujícím, na politiku zaměřeným dílem o řešení postmoderního morálního chaosu a krize identity.
Vlastimil Podracký
Nebezpečný postpravdivý svět
Západní postmoderna je pro ostatní civilizace na naší planetě něco, co obdivují a zároveň nenávidí. Pro boháče z jiných kultur je to jakési prostředí k užívání života, pro chudáky lákadlem, kde by chtěli žít.
Vlastimil Podracký
Válka přijde ve středu
Válka je něčí zbožné přání, a to se musí nějak konkretizovat. Zpoza oceánu se snadno prorokuje. Někdo si válku přeje, někdo se jí hrozí. Proč došlo až k takovému termínu? Jak vznikla válečná situace?
Vlastimil Podracký
Vojna i mir
Jednání NATO s Ruskem je více než potřebné. Situace je napjatá a Rusové jako slabší z protivníků nemají jinou možnost než ji napínat, aby se problémy řešily. Jinak by se s nimi nikdo nebavil.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 119
- Celková karma 22,14
- Průměrná čtenost 949x