Neděle 26. ledna 2020, svátek má Zora
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 26. ledna 2020 Zora

Výročí 21. srpna předmětem politického boje

11. 08. 2018 19:15:00
Od okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy uplyne letos v srpnu 50 let, což bývalo považováno za dvě generace (dnes při pozdním zakládání rodin to bude asi jinak). Dvě generace už je dost dlouho, aby se ledacos zapomnělo.

Politické okolnosti doby před 50-ti lety

Vzhledem k tomu, že většina dnešních občanů tenkrát nebyla dospělá nebo tu vůbec ještě nebyla, domnívám se, že je zapotřebí připomenout tehdejších okolnosti (události byly mnohokrát uvedeny a všichni je znají).

Tenkrát nás napadlo pět států, z nichž čtyři byly vazalové a jeden dominantní světová velmoc. Samostatnost jsme tenkrát už vůbec neměli, my jsme tedy v srpnu r. 1968 žádnou samostatnost neztratili, pouze bylo potvrzeno, že ji už dávno nemáme a bylo to dáno najevo celému světu, ale především těm ostatním vazalům, co by je čekalo, kdyby se chtěli nějak osamostatnit. To samo o sobě znamenalo potvrzení všem komunistům světa, co je čeká, když nebudou poslouchat. Do nějaké míry to přispělo k dalším událostem i ke konečnému pádu komunistických režimů. Myslím si, že komunisté v Nikaragui, Angole, Mozambiku a jinde, bojující za svoji ideologii si to museli uvědomit. Proto také sověti hned vyrukovali s pohádkou, že tu byla kontrarevoluce a oni vykonali pouze „bratrskou pomoc“ naší vládě, která je o to požádala. Myslím si, že informace byly tak prolhané, že jim jen trochu myslící člověk věřit nemohl.

Přitom „pražské jaro“ nebylo žádnou revolucí, která by měla přinést změnu statusu našeho státu, ale pouze odlišné vnitřní politické prvky, které vedly k větší demokracii a svobodě. Je samozřejmě otázka, co by se stalo, pokud by tento politický vývoj pokračoval. Byli sovětští komunisté tak předvídaví, že věděli, co tento vývoj znamená? Já se domnívám, že vývoj by asi skončil někde na úrovni tehdejších západních sociálních států. Ale v politické oblasti by jistě zůstal určitý totalitní prvek, asi jako v Jugoslávii. Vzhledem k tomu, co dnes o dalším vývoji víme, bylo by to jistě velice přínosné, dnes bychom byli určitě mnohem dál, alespoň bychom měli zkušenosti se soukromým podnikáním. Proč tedy ti hlupáci přišli, vždyť tentýž vývoj prodělali o dvacet let později? Kdyby nás tenkrát následovali, byli by na tom také lépe. Dá se říci, že na tom prodělali stejně jako my.

Je dost těžké dnes rozšifrovat, proč to vlastně udělali? Dostali strach z tohoto vývoje? Vpád do Československa opravdu nepřinesl nikomu nic, vyjma vojenských výhod pro SSSR, který zde vytvořil předsunuté základny. Ale o ty potom už nešlo, mohli zde být základny, ale náš vnitřní vývoj mohl být nezávislejší. Proč zastavili i vnitřní vývoj? Nedokážeme se dnes asi dost dobře vžít do fanatických komunistických mozků, kterým se nepodařilo postavit komunistický režim na přirozených společenských mechanismech a museli každou věc řešit ideologicky a neustále zasahovat do každodenního života, což v podstatě znamená totalitu. Režim nefungoval sám, pokud se ideologicky nezasahovalo, rozpadal se. Největší část energie byla spotřebována na udržení režimu, nikoliv na jeho rozvoj. To režim vnitřně velmi vyčerpávalo a s jeho expanzí potom docházelo stále více k vyčerpání a konec se blížil.
Komunistické myšlenky téměř v každé zemi podporované určitou skupinou obyvatel mohly být využity SSSR k provedením různých revolucí. Sověti vládli pomocí místních komunistů, kterých bylo vždy dostatek. Šlo jim o realizaci eschatologické vize lepšího života, které věřili. Nicméně postupně nastávala doba opadávání této přízně. Vyklouzla jim Jugoslávie, Albánie, později Rumunsko, ale už předtím miliardová Čína. Ve Vietnamu probíhala válka, kterou komunisté nakonec vyhráli. Podpora těchto válek a obsazování území si vyžádala obrovské prostředky. Slábnoucí podpora místních komunistů znamenala stále větší náklady na udržení tohoto stavu pomocí sovětské síly. To se projevilo naplno v Afganistánu, kde nastal ozbrojený odpor. Slábnoucí hospodářství nemohlo trvale udržet takovou zátěž. Z toho se lze poučit, že nelze vnucovat svoji vůli území, na kterém není převažující souhlasící skupina obyvatel. To vidíme na některých příkladech i dnes.

Po vpádu

Sovětskou okupaci v r. 1968 nemůžeme srovnávat s nacistickou. Naši občané se k sovětským vojákům chovali jako k lidem, kteří sdílí stejný nedůstojný osud a byli zmanipulováni, mysleli si, že voják se samopalem na tanku pochopí, že byl zneužit. Vyplývá to i z transparentů, které vidíme na snímcích. A nakonec jsme to prožívali. Nepřátelství směřovalo k režimu, nikoliv k lidem, kteří na tom byli ještě hůře než my. Jinak je okupace dostatečně zmapována a události jsou ve sdělovacích prostředcích rozebírány.

Po návratu Dubčeka a dalších představitelů z Moskvy byla stále naděje, že bude možno v nějaké nepříliš extrémní míře pokračovat v demokratizačním procesu, v domnění, že sovětům šlo o to získat na našem území základny, ale do našich vnitřních poměrů zasahovat nebudou. Jenže nová klika nasazená v komunistické straně plnila jiné příkazy z Moskvy. Pomalu prosazovala svoji vůli omezovat demokratické chování a svobodné vyjadřování. Lidé rezignovali. Stahovali se do soukromí a všechno záleželo na zbytku demokraticky smýšlejících reformních komunistů, kteří byli postupně vytlačováni a získáváni pro novou protidemokratickou a protilidovou politiku. Přesto chování lidí naznačuje, že se stále domnívali, že je možno něco podstatného zachovat. Dokonce i v rozhlase jsem slyšel zoufalé výzvy: „Zůstaňme svobodnými lidmi!!!!“. Palach se upálil, protože se domníval, že lidé se nějak zvednou, že s pomocí Dubčeka a ostatních zbytkových reformních komunistů zvrátí nepříznivý vývoj. To všechno předpokládá přesvědčení, že sověti nám do vnitřních záležitostí nějak podstatně nezasahují, pokud zachováme určité mantinely. Zdálo by se to logické. Ale sověti si museli být jisti bezvýhradnou podporou vlády. Vždyť se chystali k dobývání světa, nikoliv k nějakým reformám.

Závěr: Při okupaci v r. 1968 převládalo vědomí, že Rus je stejnou obětí režimu jako my. Dnes obvyklá nenávist k Rusům u dnešní mladé generace, tenkrát nebyla. Nebyla ani potom, nebyla dokonce ani v devadesátých letech. Není přímým následkem r. 1968, ale výsledkem usilovné protiruské propagandy, která události r. 1968 používá jako nástroj v politickém boji proti současnému Rusku, které s tím nemá nic společného. Tenkrát šlo o boj proti totalitnímu komunistickému režimu, který sužoval Rusy možná více než nás. Oni to jen méně chápali, ale nakonec pochopili totéž o dvacet let později. Tyto události se s dnešním paradigmatem srovnávat nedají, jsou vlastně z jiného světa.

Teprve porážka v Afganistánu pohnula pýchou sovětů a donutila je přemýšlet nad příčinami a analyzovat svoji vnitřní situaci. Všechny objektivní analýzy končily v šuplíku, vždyť i Hanzelka a Zikmund předkládali Brežněvovi svoji analýzu, která se ovšem k němu nedostala. To vypovídá především o tom, že světovou velmoc vedla klika zatrpklých paranoidních fanatiků, chtějících zoufale zachovat zdiskreditovanou a nefunkční ideologii tím, že budou dělat expanze a porazí západní kapitalisty. Nakonec režim v Rusku padl v přesvědčení Rusů, že do expanze a vůbec celého komunistického společenství dávají příliš mnoho peněz a ruský člověk z toho nic nemá, akorát zažívá bídu a útlak. Dnes to ovšem kritizují jako nepříliš sofistikované, protože následoval rozpad SSSR a následné oslabení mezinárodního postavení Ruska. Dnes se snaží Rusko svoje mezinárodní postavení obnovit v mnohem horší situaci, když má asi polovinu obyvatel někdejšího SSSR a v podstatě absentuje nějaká ideologická přízeň obyvatel světa.

Autor: Vlastimil Podracký | sobota 11.8.2018 19:15 | karma článku: 21.44 | přečteno: 724x

Další články blogera

Vlastimil Podracký

Další rok nástupu univerzalismu

V končícím roce jsme byli v celé západní civilizaci svědky událostí, jejichž většina má v pozadí pokračující zásadní spor této doby mezi aktivistickým univerzalismem a konzervativní opozicí.

27.12.2019 v 13:30 | Karma článku: 24.34 | Přečteno: 530 | Diskuse

Vlastimil Podracký

Zlaté doby pokroku končí

Když ministr Brabec vypočítává, co musíme udělat, jak musíme přejít na elektřinu, ale zároveň zrušit elektrárny, jak musíme zateplit domy, což znamená už žádný dům nepostavit, co nás tedy čeká?

2.12.2019 v 13:40 | Karma článku: 28.29 | Přečteno: 754 | Diskuse

Vlastimil Podracký

Od sametu k realitě

Sametová revoluce byla jedním z projevů vůle nalinkované velmocemi zrušit nereformovatelný komunistický režim a umožnit vládnoucí vrstvě se zařadit do funkčního kapitalistického systému.

11.11.2019 v 13:30 | Karma článku: 25.06 | Přečteno: 933 | Diskuse

Vlastimil Podracký

Argumenty proti genderové teorii chybí

Ministryně Maláčová dala do návrhu zákona o dětských skupinách název jesle, které už mají genderově zaměřené návody. To vyvolalo diskusi o genderové teorii vůbec. Hlavně se vyjádřil V. Klaus a T. Okamura.

21.10.2019 v 13:30 | Karma článku: 28.40 | Přečteno: 966 | Diskuse

Další články z rubriky Srpen 1968

Jan Lněnička

S velikou armádou z cesty smetem vrahy

S armádou sovětů dojdeme do Prahy; proč jsme ve Slabikáři v první třídě začmárali obrázek Rudoarmějců?

9.9.2019 v 12:22 | Karma článku: 25.29 | Přečteno: 1214 | Diskuse

Jan Lněnička

Okupanti nebo osvoboditelé?

Pravdivá zpráva o hrdinských činech při osvobozování naší vlasti hrdinnou sovětskou armádou v roce 1968.

26.8.2019 v 12:12 | Karma článku: 19.72 | Přečteno: 652 | Diskuse

Přemysl Čech

Můj 21. srpen 1968 aneb Svojí krásnou vlast bych nikdy neopustil

Je brzké ráno, to velmi podivné ráno s datem 21. srpna 1968. V jednom hezkém a velmi prostorném bytě v pražských Hodkovičkách se blíží ke konci dvouměsíční lenošení dvěma bratrům ve věku 9 resp. 13 let. Řeknete si, no a co ?

21.8.2019 v 21:39 | Karma článku: 18.93 | Přečteno: 660 | Diskuse

Vladislava Chourová

Padesát let po té.

Jsem okupační dítě. Jaromír Jágr nosí ze srdce mnohých pamětníků nesmazatelnou osmašedesátku na svém hokejovém dresu, já ji mám vepsanou na čele. Necelý měsíc po mém narození k nám vtrhla okupační vojska varšavské smlouvy o nichž

18.8.2019 v 11:20 | Karma článku: 14.35 | Přečteno: 387 | Diskuse

Michal Konečný

Protičeši.

Když o nějaké nacionální pospolitosti napíšete, že je to pronárod, je to hodně negativní označení. Když naopak čtete o jiném společenství, že to je protinárod, nemusí to být nutně pochvala.

3.5.2019 v 9:02 | Karma článku: 14.62 | Přečteno: 582 | Diskuse
Počet článků 69 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1031

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.

Najdete na iDNES.cz