Jak dál s Evropskou Unií?
Jestliže se rozpadly i takové státy jako Československo a Jugoslávie, hrozí odtržení Skotska a Katalánska, je asi iluzorní mluvit o tom, že mohou tvořit evropskou federaci státy, jejichž obyvatelé se ještě v dosažitelné historické paměti vybíjeli po milionech. Pokud bychom přistoupili na nutnost vytvořit Evropskou unii za každou cenu ve formě centralizovaného státu, musíme přetvořit současnou sociální realitu buď tak, že obyvatelé EU 1/ přijmou identitu s EU jako podstatnou a opustí identitu se svým národem, potom je možná demokratická existence (podobně jako USA), nebo 2/ rezignují na demokracii a svěří vládu nad sebou do rukou nějaké despocii.
Vize EU je konstrukt intelektuálů a není to nic, co by vznikalo přirozeně, její konečná podoba není jasná, je to mlhavá vize. Může být uskutečněna jen jistým druhem násilí. Evropské národy společnou identitu necítí a v demokratickém celku by ty velké vždy přehlasovaly malé nebo protestující. Vidíme, jak se všechny národy chovají sobecky a nikoliv s občanskou evropskou sounáležitostí, jak od nás odvádí peníze do svých zemí, jak z nás dělají popelnici, směrují k nám horší zboží, jak u nás vytváří podřadná pracovní místa, zatímco doma prvořadá. To není nějaký zlý záměr, to je prostě docela přirozené chování, ve kterém je jasné upřednostňování svého národního zájmu. Pokud bychom podlehli oné propagandě, že národní zájmy neexistují, že Evropa je naše hodná matka a ochrání nás (vždyť jsme přece Evropané), tak se staneme okopávanými ubožáky tak dlouho, dokud se neprobudíme a znovu nezaujmeme nějaký národně obranný postoj (pokud budeme mít k tomu ještě sílu).
EU jako bezpečnostní orgán skutečný a konstruovaný
EU ovšem může sloužit jako bezpečnostní orgán. Jako takový ji uznávají snad všichni. Je zapotřebí udržovat bezpečnost jak vnější, tak vnitřní, aby nevznikaly nám dobře známé etnické a státní konflikty. To může vést k určité omezené jednotě. Pokud by se ovšem bezpečnostní faktor zneužíval k vytvoření evropského státního konstruktu (vytvářením nepřítele, který buď neexistuje, nebo je mnohem méně nebezpečný než se vykládá) potom jde o přesahující centralismus a platí pro něj shora uvedené dva body.
Jedině despotické vládnutí, které omezí pravdivé informace a prohloubí ideologické konstrukce, může dočasně vytvořit zdání nějakého nebezpečí, než se provalí pravda. V současné době je ještě příliš velká svoboda na to, aby se taková konstrukce vytvořila, ale pokusy omezit svobodu informací už probíhají. Po zkušenostech s komunistickým režimem musí zamrazit, když hlavní sdělovací prostředky se prohlašují za jediného hlasatele pravdy a vykonavatele exekuce na jakýkoliv odlišný názor, který lze vždy deklarovat jako nenávistný nebo sloužící ruským zájmům (není nezávislý posuzovatel určující pravdivost).
Jestliže Habsburská monarchie byla vytvořena jako jednotný útvar pro boj s Turky, měla opodstatněnou existenci. Pokud ovšem přestala už národy chránit proti Prusku a pozdějšímu Německu, dokonce se jeho moci poddávala, přes všechny tradiční prvky a určitou identitu občanů, ztratila její existence význam jako převažující prvek sociální reality. Pokud převažovalo v SSSR komunistické myšlení, byl tento útvar potřebný, protože okolní tzv. svobodný svět byl nebezpečím. Jakmile se komunismus přežil, většina obyvatel nevěděla, proč existuje, když jiné systémy lépe fungují, přestal být okolní svět nebezpečný a naopak se stalo nebezpečné centrum v Moskvě, které vykonávalo jakousi koloniální moc nad ostatními republikami. To se může samozřejmě opakovat v tmavomodrém s hvězdičkami.
Současný ruský zájem je přirozeně namířen proti evropské univerzalizaci. Jestliže evropské centrum přežene mocenskou integraci proti vůli národů a zavede despotické prvky vládnutí, nastává situace, ve které se zájmy mnohých národů ztotožní s ruským zájmem. USA sice takovou roli nehrají, ale mohou ji zaujmout také (mnozí krajané upozorňují na vzrůstající moc Německa v EU).
Svoboda a jednota
Pro fungující demokratickou společnost je potřebná svoboda a jednota. Oba tyto požadavky jsou v určitém protikladu, a proto je zapotřebí jejich syntéza. Musí být svobodná diskuse a propagace, protože je potřebná k hledání pravdy. Lidé pravdu hledají, lež považují za proradnou snahu ovlivnit jejich rozhodování proti jejich zájmům. Jednota je zapotřebí, aby společnost měla dostatek sil k prosazení svých zájmů, aby nebyl národ rozhádaný a nefunkční. Jednotu vytváří identita a od ní odvozená občanská sounáležitost. Lidé pomíjí v rámci jakési sebenegace svoje zájmy, aby upřednostnili zájmy celku a tím vytvářeli jednotu. Politické strany sice mají svoje cíle, ale v pozadí musí být sounáležitost s celkem a pochopení, že zájmy celku jsou důležité, státotvorné strany tedy mohou mít svoje ideologické teze rozrůzněné, ale vždy musí existovat výkladové systémy, které dokážou, že jsou v zájmu celku, tedy v zájmu národa, lidu - jednota cílů, ale různost metod jejich dosažení.
Svoboda tedy ke sjednocení států do útvaru EU nevede. Jednotu v rámci svobodného útvaru nelze zajistit. Buď nesmí být svoboda, musí být despocie, potom lze zajistit jednotu, nebo nebude jednota, může být jen jakási relativní dobrovolná jednota, tedy jen omezené dobrovolné sjednocení v rámci svobody.
Řešením je tedy pouze pragmatické předání některých kompetencí centru, které přináší pouze výhodnou míru jednoty, nicméně neomezuje svobodu. Přirozeně platí, že výhody se vykupují snižováním svobody. To ovšem musí mít nějakou racionální mez, výhody nemohou mít takový rozsah, aby převýšily největší výhodu všech výhod – svobodu. Tento přirozený vývoj ovšem předpokládá svobodu. Potom automaticky vede k určité míře sjednocení, které ovšem nebude příliš veliké, obvykle na úrovni kompromisu mezi svobodou a jednotou. Přirozeně a svobodně rostlý kompromis nemůže odpovídat politické konstrukci příliš centralizovaného superstátu, ale jen rozumné jednotící vztahy států, které mají tak krásnou tradici v poválečné Evropě samostatných, avšak spolupracujících politických celků.
Kolonizace identity
Kolonizací to nazývám proto, že je to jednostranný univerzalizační tlak na indoktrinaci našeho národního smýšlení. My nevykonáváme opačný tlak, nevzniká nějaká rovnováha, na západě nic od nás nepřijímají, ani se o to nikdo nesnaží. Přizpůsobit se musíme my. Výkladové systémy nás přesvědčují, jak jsme hloupí, nemožní a prý komunističtí a jak se musíme podřídit.
Kolonizovat české země už chtěl kdekdo. První kolonizaci provedla Habsburská monarchie po bitvě na Bílé Hoře. Zbavila se drasticky nábožensky nesouhlasných prvků a zavedla náboženský univerzalismus velmi hluboce. Český národ se ovšem obrodil na sekulárním principu a posléze přijal všechny náboženské prvky za své. Rekatolizační minulost se stala odstrašujícím vzorem kolonizace. Identita byla vybudována na dekolonizačním mýtu, návratu k někdejší české státnosti a slovanské myšlence, která se objevila naposledy spíše jako iluze. Tato ukotvená moderní identita musela ještě vzdorovat dvěma kolonizačním pokusům: nacistickému a komunistickému.
Nacismus chtěl totální likvidaci českého národa; naštěstí se to nepodařilo díky krátkosti trvání režimu. Komunistický režim redukoval českou identitu, pozměnil národní narativ, ale vnitřní část étosu zachoval a používal ve svůj prospěch. Především ideu slovanství. Dekolonizační příběh obrozenectví podporoval ve změněné formě.
Proto také v jakési manipulační verzi kolonizační formy současných evropských univerzalistů je spojována sovětská a obrozenecká idea vjedno (viz zprávu BIS), přestože to pravda není, oboje se vlastně časově míjí a má úplně jiné morální zázemí. Ale samozřejmě toto fake news ohlašuje masivní nástup nové současné kolonizace identity. Český národ vždy čerpal ze svého vzdoru západu. Identita je vybudována na dekolonizaci a odporu. Cyrilometodějská tradice a narativ Velké Moravy vzdorující západu, zápas českého středověkého státu o svoji suverenitu, husitské vítězství nad pěti křižáckými výpravami, vzdor rekatolizaci, dekolonizační příběh obrozenectví, boj proti Rakousku a nacistickému Německu podporovaný mimo západní státy i Sovětským svazem. Co z toho vlastně je univerzalistické? Nic. To proto, že jsme nikdy nekolonizovali, ale kolonizaci se bránili. Zatímco ti, kteří dnes evropský univerzalismus prosazují, dobře znají svoje kolonizační metody.
Největším problémem tedy je, že odstraněním českého příběhu, který je naprosto pro univerzalizaci nevhodný, nemáme příběh žádný. Potom jsme otevřeni přijmout cokoliv, co kolonizátoři přinesou. To se rovná zániku naší národní identity.
V podstatě se dá říci, že v určité formě jsou tragičtí kolonizátoři ve svých příbězích vždy stejní, nacističtí i dnešní, jejich vyprávění se překvapivě téměř shodují. Dnes pouze máme, možná dočasně, svobodu, ještě je jakási opozice proti této indoktrinaci. Dokonce se podařilo díky Židům stále vyprávět pravdu o nacismu a zachovat Masaryka, a první republika byla vzata na milost proto, že ji pomáhaly zakládat americké historické osoby. Naštěstí část našeho území osvobodili Američané a ti si svůj narativ vzít nenechají, pokud by SSSR osvobodil celé naše území, jistě by se to dnes vykládalo jako okupace, určitě horší než německá, a slyšeli bychom báchorky, jak nás hodní Němci chtěli zachránit od zlého bolševismu, jak zlí atentátníci na Heydricha byli teroristi (takové báchorky se okrajově vyskytují).
Ale selekce postoupila k Benešovi (který vyhnal Němce a podřídil se komunistům), husitům (kteří byli lupiči), Jiráskovi (který kritizoval rekatolizaci), legionářům (kteří zradili císaře), osvobození Sovětskou armádou (což prý nebylo osvobození). Pamětní desky ohledně sovětského osvobození mizí, paměť má zaniknout. Vše východní je špatné a zavrženíhodně, protože východ náš český příběh podporoval, ať už Byzanc nebo Rusko (jedinou špatnou zkušeností je sovětský zásah v r. 1968). Proto prý osvobození od nacismu proběhlo jen ze strany Američanů. Dekolonizační narativ z doby obrození má být zavržen, protože on je především nebezpečným vzorem (proto reakce BIS, která jej nazývá „sovětský“). Konečně se zbavíme české identity a budeme dokonalými Evropany. Mám ovšem vážné pochybnosti, že je to možné. Pokud by se uskutečnily univerzalistické vize, nebudeme ničím a vůbec nebudeme. Nebude ani Evropa.
Vlastimil Podracký
Ukrajinské přistěhovalectví
Mnohdy slyším nářky na Ukrajince, kteří využili výhodných podmínek a zvolili naši zemi ke svému exilu. Nemůžeme však vidět jen záporné stránky tohoto exodu.
Vlastimil Podracký
Nevíme, kde žijeme
Charakter současného života se nedá zařadit k žádnému tradičnímu evropskému ideálu, občas se objeví něco jako liberalismus apod., což ovšem není pravda. V podstatě žijeme v jakémsi chaosu.
Vlastimil Podracký
Kam kráčíš Evropo?
Evropa je už ve své podstatě unikátní světadíl. Je složena z mnoha národů, z nichž jen některé se exkluzivně cítí Evropany, většina směřuje svojí kulturou a vazbami jinam.
Vlastimil Podracký
Fialova vláda jako budíček do reality
Myslím si, že selhání Fialovy vlády je tolik, že to musí vzbudit národ k činu. Většina věcí vypadá jako schválnost, jako by si dělali z nás legraci.
Vlastimil Podracký
Dezinformace a megalež
Na jistém památníku v českém městě musel být odstraněn nápis popisující dnešní dobu slovy: „Lež se stala normou“. Establishment donutil nápis stáhnout.
Vlastimil Podracký
Zelenského slzy
Zelenského činy mají mnoho rozporů, které vedou k otázkám o jeho osobnosti, životě a potažmo o významu těchto rozporů pro celou Ukrajinu a Evropu.
Vlastimil Podracký
Důchodová reforma nás nezachrání
Prezident svým pozdním podpisem odložil počátek platnosti změn důchodů o měsíc. Viditelně to bylo proto, aby žadatelé měli ještě možnost požádat o předčasný důchod podle starých předpisů.
Vlastimil Podracký
Ministr Pavel Blažek v hospodě
Stala se neobyčejně závažná věc, podle mnohých znaků dokonce světového významu: ministr Blažek se setkal v restauraci s Martinem Nejedlým, někdejším poradcem prezidenta Zemana.
Vlastimil Podracký
Test vazalství
V internetovém deníku Seznam byl uveřejněn článek Daniela Anýze polemizující s článkem o českém antropologovi Aleši Hrdličkovi ve Washington Post označujícím ho za rasistu.
Vlastimil Podracký
Zkáza nebo zachování – recense Přemysl Janýr
Přemysl Janýr v následující recenzi na knihu Zkáza nebo zachování autora Vlastimila Podrackého souhlasí přednostně s kritikou individualismu ve prospěch kolektivismu.
Vlastimil Podracký
Na tuto vládu budou vzpomínat celé generace, pokud to přežijí
Politický avanturismus a nezodpovědnost za svěřený majetek státu za této vlády vrcholí. Je to skutečně jen neschopnost nebo organizovaná služba cizím zájmům?
Vlastimil Podracký
Poslední důchodce
Spor o podobu důchodů vedoucí k nějaké důchodové reformě je jen obvyklé přetahování o peníze, nehledá návod, jak peníze vydělat.
Vlastimil Podracký
Kdo nechce mír
Iniciativa Mír a spravedlnost vydala petici, která vzbudila v provládním táboře rozhořčení. Záplava odsudků srovnává tuto výzvu s komunistickými mírovými výzvami nebo dokonce s mnichovanským chováním předválečných velmocí.
Vlastimil Podracký
Jak pojmenovat současný aktivismus?
Konflikt mezi socialismem a liberalismem pomalu doznívá a začíná dominovat konflikt mezi globálním (univerzalistickým) a lokálním (patriotickým) přesvědčením. Mnozí lidé novému konfliktu nerozumí a vzniká pojmový chaos,
Vlastimil Podracký
V bolševickém stylu
Miroslav Mareš ve svém článku Prokremelské spektrum v ČR (Forum24 25.7.2022) sepsal kuchařku, podle které máme rozeznávat prokremelské trolly, uvedl krátce jejich genezi a s bolševickou útočností píše, jak je na ně.
Vlastimil Podracký
Mylné představy o komunistickém režimu
Komunistický režim je uváděn běžně jako nepřijatelný, ale jeho metody už nikoliv. Mnoho metod praktikovaných dnešními ekologickými a liberálními ideology připomíná, že jsme je už prožili
Vlastimil Podracký
Andrej Duhan: Konzervativní revoluce
Kniha Andreje Duhana je dobře napsaným nefilozofujícím, na politiku zaměřeným dílem o řešení postmoderního morálního chaosu a krize identity.
Vlastimil Podracký
Nebezpečný postpravdivý svět
Západní postmoderna je pro ostatní civilizace na naší planetě něco, co obdivují a zároveň nenávidí. Pro boháče z jiných kultur je to jakési prostředí k užívání života, pro chudáky lákadlem, kde by chtěli žít.
Vlastimil Podracký
Válka přijde ve středu
Válka je něčí zbožné přání, a to se musí nějak konkretizovat. Zpoza oceánu se snadno prorokuje. Někdo si válku přeje, někdo se jí hrozí. Proč došlo až k takovému termínu? Jak vznikla válečná situace?
Vlastimil Podracký
Vojna i mir
Jednání NATO s Ruskem je více než potřebné. Situace je napjatá a Rusové jako slabší z protivníků nemají jinou možnost než ji napínat, aby se problémy řešily. Jinak by se s nimi nikdo nebavil.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 119
- Celková karma 22,14
- Průměrná čtenost 949x