40 let Charty 77 a lidská práva

V roce 1977 šlo o to, aby byl poražen komunistický režim. Lidská práva byla k tomu dokonalým nástrojem, protože totalita nebyla s nimi v ničem kompatibilní a jejich dodržování nutně muselo vést k pádu režimu. Režim to věděl.

  Přijetí listiny lidských práv komunistickým režimem, který ji ovšem dodržovat nehodlal, byl neprozřetelný čin nabubřených komunistických pohlavárů, kteří se naučili pohrdat právem a závazky. Tentokrát ovšem už byla situace jiná. Byl tu mezinárodní legálně přijatý dokument, o který se opozice mohla opřít. To také udělala formou Charty 77 a díky neskutečné odvaze jejích signatářů.

  Režim byl v zájmu svého zachování nucen aktivisty pronásledovat, o podstatě dokumentu mlčet, lhát, manipulovat, věznit, zastrašovat a používat všechny ty násilné metody, které tak dobře znal a které jej nakonec donesly do hrobu. Ale jej už stejně nic jiného nečekalo než hrob. Nebyla žádná metoda, která by jej zachránila, reforem se už předtím vzdal a násilí jej mohlo spasit jen dočasně. Mohl existovat ještě déle, než existoval, ale jeho činitelé věřili ve výbušnou podstatu lidských práv, rozhodli se neexperimentovat, ale ukončit jej a zachránit svoje kůže dokud byl čas a vhodná mezinárodní situace. K tomu chartisté přispěli a dík jim za to.

   Při setkání chartistů ke čtyřicátému výročí založení Charty v pražské Lucerně byl znovu zdůrazněn závazek prosazovat lidská práva v zemích, kde nejsou dodržována, tak jako demokratické země Západu pomáhaly Chartě prosazovat lidská práva proti komunistickému režimu. Je to ovšem totéž? Je legitimní otázkou, zda je Listina lidských práv jen beranidlem k boření režimů, které s ní nejsou kompatibilní nebo je myšlena smrtelně vážně bez výhrad jako dogma?

Lidská práva proti funkčnímu demokratickému státu

  S obsahem Listiny lidských práv lze pouze souhlasit, je konečným produktem společenské evoluce humanity evropské civilizace, je potvrzením práv, za které bojovaly generace a nakonec i my v době komunistického totalitního režimu. Přesto dnes vidíme, že jeho striktní dodržování vede k problémům.

  Povaha dokumentu a odvozených zákonů je individuální. Vypočítává práva jednotlivce a povinnosti z práv vyplývající má konat někdo jiný, mnohdy není jasné kdo, ale nakonec vždy společnost jako celek. To je základní rozdíl oproti dosavadním zvyklostem zákonů charakteru kolektivního. Občanská práva jsou jiné povahy, byla vždy definována zároveň s povinnostmi ke společnosti. Občan má právo volit, ale tím má i zodpovědnost koho zvolí. Občan má právo na bezpečnost, ale sám se musí o bezpečnost starat, musí bojovat za svůj stát, musí pro něj pracovat.

  Nová doba individualismu a postupného odloučení lidí od kolektivů přináší nejen ony známé problémy rozkladu rodiny a ztráty sounáležitosti se státem a národem, ale pošetilou představu, že práva prostě „padají shůry“. Pokud se vytratí sounáležitost s kolektivem, je jasné, že to dopadnout jinak nemůže, stát a národní kolektiv jsou jen jakýmsi neplaceným a vydíraným sluhou (spíše otrokem), který má jen povinnosti, které nikdo neocení. Právní chaos a zadlužování státu, prostě snaha stát jen „ždímat“ vyžadováním povinností od něj, je potom zcela předvídatelným výsledkem. Odloučením člověka od společnosti vzniká pocit, že stát není náš, že na něj nemáme vliv, člověk přestává být občanem, případně se jím stává účelově, když něco vyžaduje.

  Osud agendy LP je osudem všech agend a ideových teorií aplikovaných v době individualismu, kosmopolitismu a univerzalistického globalismu, osud agendy zneužité k cílům nadstátních organizací chtějících udělat z ustupujícího a slábnoucího státu otroka svých ambicí. Ve skutečnosti se slábnoucím státem slábne moc lidu a slábne rozsah demokratického rozhodování. Agenda LP existující paralelně se zákony státu je jakýmsi nástrojem mezinárodních institucí vnést do státu zahraniční univerzalistické rozhodování. Za to ovšem nemohou lidská práva sama o sobě, už vůbec ne mezinárodní doporučující dokument, ale konkrétně způsob zapracování LP do ústavy bez recipročních povinností a bez konfliktů s jinými zákony a pravidly života.

  První konflikt uvnitř tradičních evropských společností je v nevyváženosti, v neexistenci recipročních povinností. Takové příklady vidíme v poslední době: Migranti zadržení v detenčním zařízení mají svoje práva přísně hlídaná ombudsmanem a různými nevládními organizacemi. Stát, tedy občané, mají jen povinnost platit ostrahu a obsluhu. Pokud se aktivistům LP něco nelíbí, mají v celém světě zastání, státní orgány nikoliv. Že stát nemá momentálně prostředky potřebné věci zajistit, nikoho nezajímá. Ze státu se stává jakási služka mající jen povinnosti a občané to platí a platit musí. Uprchlík vůbec povinnosti nemá, není možno od něj chtít nějakou práci, pomoc při chodu zařízení, pokud se toho neujme dobrovolně (což většinou neudělá). Kdyby občané v referendu třeba odsouhlasili nějaké povinnosti uprchlíků, bylo by to proti Listině LP a celý svět by takový stát odsoudil a bůhví jaké sankce na něj uvalil.

  Američtí policisté se bojí použít násilí proti černošským zločincům, protože by byli obviněni z rasismu. Vidíme na různých záběrech, jak výtržníci tmavé pleti honí policisty, zatímco by to mělo být opačně. Známe případy odsouzení policisty, který konal svoji povinnost a zastřelil zločince, bohužel tmavé pleti. To je odvrácená tvář rasové diskriminace převedená do diskriminace celé společnosti a státu, který se stává nefunkčním. Právo nediskriminovat podle barvy pleti znamená v této pokroucené praxi diskriminovat všechny občany zločinností, která nakonec vede k NO-GO zónám, tedy oblastem takové zločinnosti, kde normální občané nemohou žít, protože tam ani policista nevkročí. Zde jde o chaos způsobený nadřazením LP nad občanská práva, důležitost neporušit LP je větší než neporušit zákon státu.

  Dalším příkladem je francouzská nemocnice, kde byl potrestán ředitel za to, že nutil muslimskou zdravotnici sundat burku a obléci si pracovní plášť. Náboženská práva muslimek zajištěná v agendě LP jsou nad funkcí společnosti, nad občanskými právy, nad plněním veřejných zájmů. Lidská práva jsou chápána jako nadřazená demokracii a občanským právům, světové organizace tím dostávají moc nad státem a jeho lidem. LP jsou tedy předmětem vměšování a v reakci na to předmětem postupného odmítání lidmi, což je vlastně omyl a nepříznivý proces.

  To, co se stalo beranidlem proti nekompatibilnímu režimu, se v praxi stává něčím zcela jiným. Monstrem, které se zneužívá. Tím škodí samo sobě. Můžeme potom mít velkou obavu, aby se vůbec LP udržela.

Beranidlo proti nekompatibilním režimům

   Jestliže se dají lidská práva použít jako beranidlo proti demokratickému rozhodování a zájmům národů, co potom s režimy, které jsou s pojetím lidských práv daleko více nekompatibilní? Jejich použití proti komunistickému režimu bylo jistě správné, ale jestliže je to univerzální zbraň globalistů, dá se použít i jinde. Nelze tedy jednotlivé režimy, které nejsou úplně kompatibilní s lidskými právy dávat do jednoho pytle. Přestupek také není zločin a pohlíží se na něj odlišně.

  Dnešní Rusko není Sovětský svaz. Má sice diktátorský režim, ale lidé jsou přiměřeně svobodní, mohou podnikat a cestovat. Mohou dokonce i kritizovat pravdivé skutečnosti z normálního života. Většina Rusů si jej zcela objektivně přeje tak jak je. Je to tedy snad říše zla proto, že výstřední skupinu Pussy Riot pronásledovala za její nemravné vystupování v kostele a jinde? Jsou tyto striptérky hrdinkami? Nejsou to náhodou jen provokatérky, které potom dostanou velké angažmá na Západě a vydělají velké peníze? Vyhlašovat je za bojovnice za lidská práva je trapné ponižování skutečných hrdinů naší Charty. V Rusku jsou možná případy, které podporu potřebují, ale jak je odlišit od provokatérů, když se nepostupuje pravdivě?

  Jsou ovšem i jiné mnohem horší nekompatibilní režimy, jako Husajnův, Asadův a Kadáfího. Ale když padly nebo se objevili jejich odpůrci, byť podporovaní Západem, vznikly režimy mnohem horší a můžeme být rádi, že alespoň v Egyptě se vrátil původní diktátorský režim a zavedl občanský systém s přiměřenými občanskými svobodami.

  Co tedy znamená vyhlášení současných signatářů Charty 77, že musí bojovat za lidská práva kdekoliv? Je to nepochopení situace a doby nebo neschopnost se odpoutat od minulosti? Nebo to má podpořit angažmá západních armád ve světě za různými zájmy posvěcené ideologií lidských práv?

Závěr: Rovnováha individuálních a kolektivních zájmů je nutná, není možné tuto rovnováhu narušovat odmítnutím kolektivních zájmů a domnívat se, že je možno vše řešit jen plněním zájmů individuálních, všelidských a univerzalistických (přijímání uprchlíků, když si to většina občanů nepřeje). Když zrušíme podstatné kolektivy národa, státu a rodiny nebo je ponížíme na pouhé služky individuálních zájmů, nebude časem nic, co by jednotlivce chránilo, co by lidi spojovalo ke společné práci, ztratí se demokracie a nastoupí blíže neurčený dirigismus mezinárodních organizací, ale daleko nejpravděpodobněji vzpoury extrémistů a chaos.